Lipnice nad Sázavou

neoficiální stránky

Pohled do historie kamenického učiliště v Lipnici n.S.
zpracoval pan Miroslav Kubíček, dlouholetý učitel odborných předmětů v.v.

Jedním z oborů kromě sklářství, který byl a zůstává tradiční pro tento region je kamenictví. Jeho výuka je součástí stávající sloučené školy. Učiliště, které učí kameníky již dlouhých 65. let, najdeme v Lipnici nad Sázavou. Uprostřed lesnaté krajiny horního Posázaví, osázené žulovými balvany, na samém okraji půvabného městečka, které proslavil stejně tak rozlehlý gotický hrad jako světově proslulý Jaroslav Hašek, autor Dobrého vojáka Švejka, stojí komplex KAMENOSOCHAŘSKÉHO STŘEDISKA Lipnice nad Sázavou, jak zní dnešní oficiální název. Ne náhodou dochází k otevření odborného učiliště pro učňovský dorost v kamenickém oboru v kraji, ve kterém bylo tradiční řemeslo kameník ve velké míře zastoupeno odnepaměti.
Výuka je zahájena l.září1951 a škola má název Odborné učiliště Státních pracovních záloh, Lipnice nad Sázavou. Metodicky je řízeno zřizovatelem, tj. oblastní správou Státních pracovních záloh Brno, hospodaření je vlastní. Pro kolektiv provozních i výchovných pracovníků, který se tehdy tvořil pod vedením ředitele Josefa Skály, nebyly podmínky v začátcích jednoduché. Praktické vyučování probíhá v první řadě v přístřešcích, dostavuje se hala pro ruční opracování. Surovina se dováží z okolních lomů, později se otevírá lom „Jednička“ a je propojen se školními dílnami svážnicí. Teorie se vyučuje na internátě ve společenských místnostech. Od svého vzniku působí OU jako komplexní učňovské zařízení tzn., že zajišťuje teoretickou i praktickou výuku včetně výchovy mimo vyučování. O učební obor Kameník je zájem a kapacita OU se postupně naplňuje na 80 učňů. Kromě Lipnice zajišťuje výuku kamenického řemesla v rámci republiky také OU Žulová.
Učiliště dále postupně řídí Josef Jukl a Karel Provazník. V roce 1961 nastupuje do funkce ředitele Jiří Mahler. OU se postupně dobudovává o tolik potřebnou kompresorovnu, šatnu pro praktické vyučování, včetně sociálního zařízení a rozrůstá se dále řada „kupíček“. V roce 1962 končí působení Státních pracovních záloh a zřizovatelem se stává ČMPK, n.p. Hradec Králové. Současně je zprovozněna budova Oblastní správy (je převedena na OU) a začíná zde po úpravách výuka teoretického vyučování. V roce 1964 končí výuka kamenického oboru v Žulové (zůstává provozní zámečník a elektromontér) a učni jsou převedeni na Lipnici. Kameník se do Žulové vrací opět až v roce 1971.
Na místo ředitele OU nastupuje v roce 1971 Josef Sýkora. Protože kapacita učiliště nestačí pokrýt zájem chlapců o výuku kameníka, je v této době kapacita ubytování rozšířena výstavbou 2. budovy internátu zároveň s dílnou pro údržbu, garáž pro služební auto, sklep a truhlárnu. V této době nastupuje na učiliště ročně cca 40 učňů z celé republiky, jsou mezi nimi i chlapci ze Slovenska. Učební obor kameník je řazen mezi tzv. preferované učební obory, tzn. že učňům je vypláceno měsíční kapesné (např. 1. ročník 50,- Kč), jsou propláceny jízdenky při odjezdovkách, jsou vyšší stravovací normativy atd.. Odjezdové volno je v počátcích po šesti týdnech, v sedmdesátých letech se přechází na čtrnáctidenní cykly (v současné době jezdí žáci k rodičům každý týden).
Odborný výcvik probíhá v 1. a 2. ročníku v dílnách na OU pod dohledem zkušených mistrů odborné výchovy a 3. ročník je zařazován na pracoviště ČMPK Hradec Králové (lomy „Pětka“, „Trojka“, „Březek“), kde se učni podílejí na plnění úkolů provozoven. Každoročně probíhá meziučilištní soutěž odborných dovedností a znalostí mezi OU Lipnice n.S. a Žulová, později se zapojuje jediné slovenské učiliště z Levice . Soutěží se především v odborných dovednostech a teoretických znalostech a vědomostech, svoje místo má i sportovní zápolení.
Ve většině ročníků prokazují lipničtí žáci dobrou úroveň a připravenost na zvolené povolání a získávají prvenství v soutěži nejen v družstvech, ale i v jednotlivcích. O pořadatelství soutěže se jednotlivá OU pravidelně střídají. Je to zároveň i společenská událost jak pro žáky, tak i pedagogické pracovníky, která slouží k navazování nových přátelství, výměně zkušeností a poznávání jiných prostředí. V pozdějších letech se soutěž především z ekonomických důvodů redukuje pouze na soutěž tříčlenných družstev žáků třetích ročníků.
Součástí výuky se stávají i lyžařské výchovně vzdělávací zájezdy pro 1. ročník, které probíhají na rekreační chatě ČMPK Rezek v Krkonoších. Sportovní činnost je v učilišti bohatá. Je zaměřena na nácviky a účast na všech spartakiádách. Učni se průběžně účastní sportovních akcí v rámci SPZ (později změněno na SHMP) jak na úrovni krajů, tak i celostátních přeborů. Učiliště je často pořadatelem krajských přeborů v atletice a stolním tenisu. Velmi oblíbené jsou vodácké tábory na Vranovské přehradě. V zájmové činnosti je populární žákovský taneční orchestr a oddíl Orientačního běhu.
Své místo má zejména v mimoškolní výchově činnost ZO Svazarmu, vydávání vlastního časopisu „Mladá směna“ a taneční kurzy pod vedením manželů Holanových ze Světlé n.S.
V roce 1977 nastupuje do funkce ředitele Josef Vašek. Lipnické SOU získává svou úspěšnou prací v přípravě kamenického dorostu stále větší prestiž. Obor kameník dostává zaměření na těžbu a zpracování kamene a platí pro něj od 1.9.1981 nový učební plán, podle něhož délka přípravy činí tři roky + 4 měsíce provozního výcviku. V roce 1981 řídí SOU Lipnice nad Sázavou dvě místně odloučená pracoviště. Jedno je v Žulové a druhé v Hořicích vychovává kameníky se zaměřením na umělecko řemeslné práce.
Na SOU nemohou studovat žáci s nedokončeným základním vzděláním a absolventi zvláštních škol, přestože se z nich rekrutují manuálně zruční a pracovití absolventi, ti se stávají žáky elokovaných tříd Zvláštního odborného učiliště Chroustovice. Teprve v roce 1982 se řeší i tento problém a vedle SOU vzniká ZvOU Lipnice nad Sázavou.
V osmdesátých letech dochází k poklesu žáků učebního oboru až na poloviční stavy.
V podzimních měsících se žáci každoročně účastní bramborových brigád, případně sběru kamení. Dnes už nikdo nespočítá stovky hodin odpracovaných na polích v JZD Kožlí, Jedouchova nebo státních statků Lipnice a Dolní Město. Propracovaným organizačním systémem byli žáci motivováni k vysokým výkonům (a tím i výdělkům). Nezapomenutelný je Mirek Černý se 40q nasbíraných brambor za den, při čemž denní průměr činil 30q!
Z důvodů zlepšení výchovně vzdělávacích podmínek se ČMPK Hradec Králové a GŘ ČS Kamenoprůmyslu Praha daří vybudovat v roce 1988 zcela nový a moderní areál školy a domova mládeže včetně tělocvičny v Havlíčkově Brodě. Součástí se stává i vybudování osmi bytových jednotek a některým pracovníkům SOU se tím daří vyřešit bytovou otázku. Odborný výcvik zůstává v dílnách na Lipnici, kam žáci každodenně dojíždějí autobusem.
Se změnou ekonomických a celospolečenských podmínek se mění i záměr zřizovatele a nový areál mění majitele. SOU se vrací v roce 1990 po dvouletém působení v moderních podmínkách zpět na Lipnici.
Ředitelem se v této době stává Ing. František Štědrý. Daří se řešit nízký stav žáků a v témže roce se zavádí výuka dalšího učebního oboru, kterým je zedník. V roce 1991 získává SOU a OU jako jedno z prvních učňovských zařízení v ČR právní subjektivitu a zároveň se mění zřizovatel, kterým se stává ministerstvo stavebnictví. SOU i v této nelehké situaci zvládá dobře jak vzdělávací, tak i ekonomické úkoly. Daří se zrekonstruovat halu pro odborný výcvik a vybavit ji potřebných strojním zařízením. Tím praktické vyučování získává materiální a technické vybavení, kterému odpovídá i kvalitní personální zajištění. Dalším zřizovatelem se pak stává ministerstvo průmyslu a následně ministerstvo hospodářství.
Koncem roku 1996 se opět mění zřizovatel, a tím se stává MŠMT ČR. Menší počet dětí a malý zájem o učební obory celkově má vliv na počty žáků v SOU a OU Lipnice. Ekonomické podmínky jsou však jednoznačné. Vedení SOU a ŠÚ Havlíčkův Brod řeší v této souvislosti koncem 90. let mnoho problémů, celkový počet žáků však stále klesá. Úměrně s tím klesá i počet pracovníků na SOU. Zřizovatel přijímá jednoznačné rozhodnutí, kterým dochází k 1.7.2000 v rámci optimalizace sítě základních a středních škol ke sloučení s VOŠ, Gymnáziem a SSŠ ve Světlé nad Sázavou. Ředitelem se stává Ing. Jindřich Vodička a Ing. Štědrý jeho zástupcem.
Mění se i zřizovatel, kterým se stává Krajský úřad Vysočina v Jihlavě.
Teoretická výuka a další servis pro žáky je kvalitně zajištěn ve Světlé nad Sázavou. V Lipnici vzniká místně odloučené pracoviště sloučené školy s názvem Učňovské kamenické středisko, které zajišťuje odborný výcvik. Vedoucím je pověřen Miroslav Kubíček a později Boleslav Dlouhý (funkci vykonává úspěšně doposud). V této době končí výuka učebního oboru zedník a je zrušen učební obor pro žáky přicházející ze zvláštních škol. Od listopadu 2004 je dnešní název tohoto pracoviště Kamenosochařské středisko Lipnice nad Sázavou a soustřeďuje se zde praktické vyučování všech učebních a studijních oborů se zaměřením na kámen. V roce 2005 dochází k vybudování nového sociálního zařízení pro studenty v prostoru dílen a tím k podstatnému zlepšení hygieny a kultury práce. K tomuto zároveň přispívá vybavení kamenické haly a kamenosochařského ateliéru plynovými zářiči. Na tuto akci navazuje celková rekonstrukce kotelny a staré nevyhovující kotle na koks jsou nahrazeny plynovými kotly BUDERUS s příslušenstvím. Na podzim roku 2008 se nad naším krajem přehnala vichřice EMA, která zcela zdemolovala nejstarší řadu kamenických přístřešků s technologiemi za halou. V roce 2009 byly na stejném místě vybudovány nové přístřešky, vybavené již moderním technologickým zařízením s centrálním odsáváním a manipulátory.
A kdo u nás studuje?Podívejme se nejprve na učební obor Kameník. Žáci získávají praktické i teoretické vědomosti a dovednosti z oboru zpracování kamene ručním i strojním způsobem včetně sekání a povrchové úpravy písma. Podílejí se na zhotovení různých druhů kamenických výrobků pro stavební účely a rekonstrukce památek, pomníkových dílů apod. Studium je ukončeno závěrečnou zkouškou. Absolventi získají výuční list. Tříletý učební obor je určen pro chlapce .
Po dlouhou dobu jsou zajišťovány kvalifikační zkoušky pro dospělé pracovníky z praxe k získání Živnostenského listu pro živnost zpracování kamene.
Z důvodu malého zájmu o tříleté obory všeobecně a stoupajícího zájmu dětí o vzdělání v maturitních oborech byl v roce 2002 otevřen 4letý studijní obor s maturitou Uměleckořemeslné zpracování kamene a keramiky – práce kamenosochařské. Obor je zaměřen na kamenosochařské opracování a přípravu kamene pro sochařská díla, vysekávání plastických a reliéfních sochařských děl, vysekávání písma, povrchovou úpravu ( broušení, leštění ), modelování a odlévání do sádry, restaurování a konzervování. V oboru studují chlapci i děvčata. V červnu 2006 ukončilo studium prvních 14 maturantů. Velký obdiv a uznání maturitní komise /a později i široké veřejnosti / získali především výtvarnými díly v praktické části maturity, které byly ve většině případů vytvořeny z tvrdé žuly. Velice se líbilo „Křeslo“ Ivety Ťupové z hořického pískovce, žulový „Paganiny Menhyr“ Martina Bakrlíka , ladná „Imaculata“ Jana Miklicy ze žuly či žulové „Brusle“ Lukáše Lokajíčka / jsou umístěné před Zimním stadionem v Kotlině v Havl.Brodě / atd. Za všechno hovoří skutečnost, že většina prací byla hodnocena známkou výborný. Podobných výsledků je dosahováno i v dalších letech. Maturitní práce byly hned o prázdninách vystavovány k volné prohlídce na náměstí v Havl.Brodě a později i v Kalištích a byly veřejností velice obdivovány .
V roce 2006 získala škola statut Střední odborné školy uměleckoprůmyslové a tak bylo umožněno otevřít i vyšší stupeň studia kamenického oboru. Bylo zahájeno 4leté maturitní studium Kamenosochařství – restaurování a konzervování kamene. Absolvent je připraven vykonávat činnosti v oboru reprodukčního kamenosochařství nebo restaurování a konzervace památek užitého umění. Reprodukuje náročné sochařské objekty, navrhuje a zhotovuje plastické objekty z kamene, restauruje a konzervuje kamenné prvky v architektuře a kamenné památky užitého umění. Při výkonu činnosti je kladen důraz na aktivní uplatňování známých prvků jednotlivých proudů a směrů výtvarně užitkové tvorby. Součástí studia jsou mimo jiné klauzurní práce. Studují zde chlapci i děvčata .
V roce 2009 byla zahájena výuka 4letého studijního oboru s maturitou Uměleckořemeslné zpracování kovů – práce kovářské. Žáci jsou připravováni na realizaci uměleckých užitkových a dekorativních předmětů z kovů. Zvládají ruční kování slohových klíčů s ozdobnou hlavicí, zámků, klik a stavebních zámečnických výrobků - pevných oken, mříží, rámového oplocení, praporových žerdí, schodišťových madel apod., včetně jejich instalace. Praktická výuka probíhá na pracovištích kovárny v areálu kamenických dílen.
V roce 2009 je otevřen 3letý vzdělávací program VOŠ - Řízení výroby zpracování kamene. Cílem je připravit flexibilní a adaptabilní pracovníky seznámené s profesní problematikou odvětví tak, aby mohli vykonávat odpovídající řídící, kontrolní, ekonomické, obchodní a administrativní činnosti, kteří se budou vyznačovat přiměřenou úrovní znalostí z odvětví a oboru. Součástí vzdělání je i získání aktivních znalostí dvou cizích jazyků, rozvoj komunikativních dovedností ve vztahu ke spolupracovníkům, zákazníkům, dodavatelům a též seznámení se základy psychologie práce, podnikání, reklamy, prodeje a jednání s lidmi. VOŠ je zakončeno absolutoriem a absolvent má právo uvádět za jménem titul DiS.
Dokladem dobré teoretické i praktické přípravy studentů je skutečnost, že někteří absolventi pokračují v dalším studiu na vysokých školách , konkrétně Akademii výtvarných umění Praha. Jsou to Šimon Cibulka, Eva Vláčilíková, Lukáš Fendrych, Jan Miklica a Martin Bobek. Věříme, že o nich v budoucnu ještě uslyšíme a naši další absolventi je budou následovat.
Jedním z důležitým faktorů při získávání studentů se stává navracející se tradice kamenického řemesla děděná z otce na syna, a tak naší školu absolvovali např. Štěrba Bartoloměj,, Petr Urban z Třebíče a Jan Kachlík, všichni se svými dvěma syny, Pavel Urban z Brlohu s jedním synem , v posledních letech následoval svého otce Zdeňka Oškrdala i syn Jakub, Houšku Milana syn Jakub a svého dědečka Slávka Dlouhého (UOV) jeho vnuk Petr.
Velkým problémem v oblasti praktického vyučování se stalo obsazování funkce mistra odborné výchovy, později učitele odborného vyučování. Zpočátku to byli zkušení kameníci, ale těch, kdo byli ochotni předávat zkušenosti mladým adeptům kamenického řemesla bylo stále méně. Proto bylo přistoupeno k zajišťování těchto pozic z řad bývalých absolventů z odbornou praxí na kamenických provozovnách. Patřili k nim např. František Červenka, Julius Karvai, Tomáš Trefil, Luboš Sedláček a Slávek Dlouhý (pracuje doposud). Později jsou to opět absolventi, ale kteří již mají středoškolské vzdělání ukončené maturitou. Například Jaroslav Fieger, Jindra Novák, Josef Kadleček a dnes Martin Roháček s Martinem Šimkem, kteří již získali středoškolské odborné vzdělání Kamenosochař na naší škole.
I v teoretické výuce dochází postupně ke zvyšování kvality odborného vzdělávání ve spolupráci s NÚOV v Praze. Ať už se jedná o úpravu učebních osnov, Jednotného zadávání Závěrečných zkoušek učebních oborů, podíl na vzniku učebních plánů a obsahovou náplň Odborných bloků studijních oborů. Na dobré úrovni, výsledcích a změnách v teorii se nejvíce podílel Hilario Košťál (autor učebnice Technického kreslení), který učil až do roku 2006, kdy na pracovišti oslavil své 80. narozeniny. Stejný podíl patří Miroslavu Kubíčkovi, který odborné předměty vyučoval dlouhých 38 let a v roce 2010 odešel do důchodu. Patří mezi ně i Ing.František Štědrý, který po 10 letech ve funkci ředitele, 7 letech zástupce ředitele a 3 letech učitele odborných předmětů, bohužel ve věku 65 let v roce 2010 zemřel.
Do činnosti a výsledků Výchovy mimo vyučování (Domov mládeže) se dlouholetou prací v letech 1951 – 1991 zapsal vedoucí vychovatel Jan Bubeníček. Dalším „vytrvalcem“ na tomto úseku je vychovatel Vladimír Charamza, který po 35 letech i jako důchodce zůstává své práci nadále věrný.
Na úseku údržby, topiče a řidiče služebního auta dlouhých 40 let pracoval Zdeněk Duben, který často u zařízení a nástrojů opraví i nemožné.
Mimo tyto dlouholeté „stálice“ se pochopitelně během let vystřídalo mnoho dalších obětavých a schopných pracovníků, z nichž každý přispěl k tomu, že dnes můžeme být právem hrdi na 65. výročí kamenického a kamenosochařského školství v Lipnici nad Sázavou.
Kamenosochařské obory zcela změnily ráz celého areálu praktického vyučování. Dokladem toho jsou bloky pískovce / sponzorské dary KAMENE s.r.o. Ostroměř/ a rozpracovaná výtvarná díla včetně sádrových modelů v ateliéru. Hotová díla jsou pak umístěna v areálu školy ve Světlé nad Sázavou, kde podtrhují její výtvarné a umělecké zaměření. Změny doznala i kamenická pracoviště, zejména krytá hala. Přední část je vybavena zařízeními pro strojní opracování kamene a druhou část tvoří kamenosochařský ateliér. Kvalitativní a obsahovou náplň po výtvarné a umělecké stránce garantuje vedoucí ateliéru akademický sochař Otakar Marcin a později akad.soch. Laco Sorokáč a v současné době i akad.soch. Sylvie Choisnel.
Kladem nastavení systému kamenických a kamenosochařských oborů je jejich prostupnost, čehož mnozí studenti v průběhu studia využívají .
K vrcholu snažení mladých adeptů kamenických oborů patří účast na různých výstavách a reprezentacích. Jako např. „Mládí, řemeslo, budoucnost“ v Českých Budějovicích, „Můj dům – můj hrad“ v Litoměřicích, „For – Arch“ v Praze, „Magma“ v Praze a Hořicích a „Sympozium“ v Trenčíně a Zbraslavicích. Mezi zdařilé patří i aktivní účasti v italské Caraře a německém Norimberku a výstava na zámku Dobříš. Naše expozice zde patří vždy mezi úspěšné a navštěvované. 1.místa získali v soutěžích např. Jan Masaryk, Lukáš Buřič, Darina Ondráčková, Dan Vondrouš, Jan Miklica, Oldřich Sobotka, František Bárta a Krištof Karen.
O jejich šikovnosti hovoří pravidelně jednou za dva roky i „Výstava Sklo, kámen, keramika“, konaná školou v Galerii „Na Půdě“ nebo v areálu školy.
Novou tradici získávají kamenosochařská sympozia nazvaná Sekání na hradě Lipnice. V roce 2005 proběhl za účasti studentů naší školy nultý ročník a v roce 2006 již 1.ročník s mezinárodní účastí – přijeli studenti ze slovenských Levic a maďarského Gödu . V roce 2007 to byl II.ročník a v roce 2009 III.ročník za účasti Sochařské školy Kunino – Bulharsko, studentů SPŠK Hořice a Sochařské školy Anežky České z Českého Krumlova. Po celý týden studenti v prostorách hradu Lipnice pod širým nebem bez ohledu na počasí realizují své nápady. Přímo před obdivnými zraky návštěvníků hradu se beztvarý kus kamene pomalu mění ve výtvarná díla. V tomto roce se koná již IV.ročník.
Svou zručnost a zaujetí projevili studenti pod vedením sochaře Radka Dvořáka při realizaci „Bretschneidrova ucha“ a „Úst pravdy“. Dalším dílem jsou „Zlaté voči“, které autor zhotovil již sám. Tyto výtvarné projekty vznikly ve skalních masivech bývalých lipnických žulových lomů.
V roce 2015 byl přemístěn ateliér pro výtvarné obory z haly do „mramoráku“ a na jeho místě vznikla pracoviště pro kovářské obory. Pro kamenické obory byl pořízen nový gravírovací stroj, pískovací zařízení a výkonný šroubový kompresor. Tím došlo k dalšímu zkvalitnění praktické odborné výuky.
„Kameníci jsou dnes značně nedostatkovým zbožím“. Naši absolventi umějí vytesat kamenické výrobky pro stavební účely, rekonstrukce památek, pomníky a fontány. Pod jejich rukama vznikají úchvatné objekty včetně soch a památníků, z nichž mnohé si našly místo v českých městech a na významných místech. Díky studiu a velkému důrazu na praxi získávají všechny dovednosti potřebné ke svému dalšímu působení v oboru. Každý šikovný absolvent tak má jistotu, že najde uplatnění a že kvalitní řemesla se o svou budoucnost obávat nemusejí.
Za 65let trvání tohoto oboru prošlo učilištěm mnoho mladých chlapců, a v posledních patnácti letech i děvčat, z různých míst celé ČR. Řada z nich dnes patří mezi uznávané odborníky se stavovskou hrdostí na „své řemeslo“ a jejich ruce přetvářejí kámen k užitku a kráse.
Poděkujme všem, kterým osud „našeho učiliště“ nikdy nebyl lhostejný a tyto absolventy dobře připravili pro další život a jejich uplatnění. Do dalších let přejme dostatek „zapálených“ pedagogů a provozních pracovníků s tvůrčí sílou, energií, elánem a výtvarným citem, kteří budou mít pro svou práci optimální podmínky pro vzdělávání dalších generací kameníků, kamenosochařů a restaurátorů, případně dalších nových profesí, které si vyžádá praxe.

Miroslav Kubíček, učitel odborných předmětů v.v.






Lipnické nokturno aneb Bermudský trojúhelník nad Lipnicí - vzpomínky paní Dagmar Kalenské, dcery ředitele lipnické školy Petra Kalenského v letech 1940 - 1960.

Za vznikem tohoto povídání byl můj náhodný půdní nález cca 20 starých divadelních plakátů z Lipnice z období 1910 až 1960. Datově posledním byl plakát na autorskou historickou divadelní hru Lipnické nokturno. Hru napsala, složila hudbu a texty písní paní Dagmar Kalenská Farkačová. Podařilo se mi prostřednictvím jejího syna, hudebního pedagoga a dirigenta Hynka Farkače se s paní Kalenskou sejít a poprosit jí o její vzpomínky na tuto dobu.
Jan Procházka


Vážení milí,
děkuji panu Janu Procházkovi, že přiměl můj mozek k činnosti, byť i jen ke vzpomínání. Uvedl hru, která se tu uskutečnila přesně před padesáti pěti roky na jaře 1960. Ale o tom až později. Musím uvést i časy dřívější, abych vysvětlila, jak se naše rodina po různých, až dramatických peripetiích, do Lipnice dostala. Svým stářím platím za to, že jsem mohla ještě aspoň pár let žít v první republice, ač jako dítě, ale tím víc vnímavěji.
Můj otec, jako mladý učitel, byl překládán z místa na místo v českém pohraničí, až se dostal do Broumova, nejzazšího výběžku Čech, kde jsem se narodila. Začínám tedy v místech, kdy jsem už "rozum brala" a to až v Hanušovicích, srdci Jeseníků. Dnes je už město málo známé, pouze loňský festivalový film "Díra u Hanušovic" je připomíná. Ale tenkrát bylo významným uzlem křižovatek všech mezinárodních rychlíků a podle toho také vypadalo nádraží. Svítilo žlutě, všude plno záhonů rostlých květin a girland podle celého perónu. Jako malí caparti jsme se chodili dívat na provoz, který se zde odehrával. Totiž, z kterékoli stanice bylo možno podle jídelního lístku objednat si telegraficky z vlaku v tamější velké restauraci jídlo, které bylo okamžitě připraveno.
U určitého vagónu pak už stáli dva a dva číšníci v bílých smokincích, kde jeden podával naleštěné nádoby do okénka druhému, který už v kupé čekal a pokrmy servíroval. Toto se odehrávalo až čtyřikrát za hodinu a my děti jsme se dokázaly dívat celé odpoledne. Říkali jsme jim bílí princové. Svolávaly jsme se: "Jdeme na prince" ! A rodiče vždy věděli, kde své děti najdou. Divadlo bylo stále stejné, ale neokoukatelné.
vzpomínám si, jak jednou přijeli pan prezident Beneš s panem ministrem Masarykem a my malé družičky je vítaly. Každou pochovali a každá od nich dostala pusu na čelo. Byli úplně sami, žádná ochranka, přijeli jen tak vlakem. Nikdo se nebál střílení, věděli, že je prostě máme rádi. Doma si pak rodiče šeptali, že se asi přijeli podívat na betonové bunkry - opevnění, které stály hned za humny a že se asi něco chystá. Ale naše hry to neovlivnilo, hráli jsme si dál v jednom chumlu.
Děti německé a české a dobře jsme si rozuměli, znali jsme obě řeči. Nájemníci jsme byli také smíšení, naše maminky chodily vzájemně na besedy, jeden pomáhal druhému, v ničem nebyl sebemenší rozdíl. Tatínek zde byl už ředitelem měšťanské školy a velice se snažil děti kulturně obohatit. Pro obecnou školu učitelé týdně hrávali loutkové hry a každý měsíc ty větší děti hrály svoje divadlo. Tam jsem začala chodit do školy. Také si vzpomínám, že k nám chodíval jeden žebrák. Byl to starý dědeček a každý den v poledne si sednul na schody za dveře. Maminka mu vždy dala do kastrůlku oběd a nikdy nic nezbylo. Když jsem nádobu uklízela, radostně jsem volala: "Mamí, chutnalo mu, nic nenechal". Jestli to byl Čech nebo Němec, nevím, nikdy nemluvil. Bohužel i toto patřilo ke koloritu té doby.
Tam v horách bývaly spousty sněhu. Kopec Ramzová dnes skiareál, tenkrát jen vysoký kopec, kde lyžaři pracně šplhali nahoru. Můj otec s kolegou řídícím, tam chodili lyžovat rovněž. Jednou jsme tatínka marně čekaly, bylo šest večer, tma, osm hodin - a my s maminkou jsme se už začaly bát. Ve strachu jsme se pro útěchu vypravily k paní řídící. Ta už klidně spala, ale my přece jsme zazvonily. Po chvíli přišla otevřít starší paní jen v jupce a v nedbalkách a udiveně se ptala, co se děje. Když uslyšela, o co jde, se smíchem pravila "To je vidět paní Kalenská, že jste ještě moc mladá. Pamatujte si, že "po čem nic, to se neztratí".
A opravdu neztratilo. Samozřejmě hoši se ve zdraví vrátili, růžolící a v dobrém rozmaru. Byli se zahřát v hospůdce. Rčení paní řídící mě tak pohoršilo, že jsem je nezapomněla.
A dobře jsem udělala. Vždycky v životě fungovalo a ve strachu se hodilo. A proto všichni, kdo marně dlouho čekáte, řekněte si tuto poučku, vytrvejte a určitě se dočkáte. Přátelé, teď ještě myslí ve svobodné vlasti končím. Příště konec republiky, útěk ze Sudet, otcova letecká havárie.


Část druhá - Útěk ze Sudet a otcova letecká havárie

Hitler si usmyslil, že veškerá území obývaná Němci si přisvojí k Německu, ačkoliv od naší vlády měli Němci všechny benevolence - německé školy i úřady. Začalo sílit sudetoněmecké hnutí Konráda Henleina, který byl tomuto tlaku nápomocen. Štvaním Němců proti Čechům a svými pochody děsil české obyvatele. Táhly pochody pištců a bubeníků dnem i nocí ulicemi s řevem nadávek proti nám. Vypínaly v noci elektřinu, dokonce vytloukaly i okna, aby nás co nejvíce zastrašily. Jejich zapálené louče osvětlovaly tmavé ulice, jejich píšťaly budily hrůzu a ve dne všude svítily jejich bílé podkolenky. Připomínalo to pohádku "O krysaři", který za píšťalou lákal krysy z děr a táhnul s nimi z měst. A co nejhorší, štvali jejich příslušníci naše bývalé přátele proti nám, ti už ani neodpovídali na pozdrav, ani na zazvonění nebo zaťukání neotvírali dveře, jen šouravé kroky za nimi a německý šepot dávaly tušit jejich přítomnost.
Toho jara byl tatínek povolán na pravidelné vojenské cvičení do Prahy -Kbel, byl letec. Dostal jeden den volna na naše odstěhování, a jelikož byl v uniformě, podařilo se mu získat část nákladního vagónu na náš nábytek. Stěhovali jsme se v noci, při svíčkách, peřiny a matrace se házely z okna na nákladní auto, do krabic s porcelánovým nádobím se házely kovové žehličky, na vše byl spěch a nábytek byl vzat jen nejpotřebnější, protože jsme našli azyl u dědečka v Rosicích u Pardubic, kde měl restauraci a poskytl nám jeden hostinský pokoj s příslušenstvím. Jinak vše už bylo obsazeno utečenci, vojáky a tuláky. Tatínek nás musel opustit a vrátit se ke svému útvaru. Bylo mi divné, že tentokrát bylo loučení mnohem delší, smutnější a že otec měl v očích slzy. To jsem ještě u něho neviděla.
Odjížděly jsme s maminkou stejným vlakem jako náš vagón s nábytkem. Odjížděly jsme doslova z pekla. Stále jsme stály na odstavných kolejích. Všechny ostatní vlaky měly přednost. Žádný zde nezastavoval, jely odnikud nikam. Už je neobsluhovali naši bílí princové, byla tma, déšť, smutno. Jely jsme dva dlouhé dny vzdálenost něco přes 100 km. A když jsme konečně dorazily, byly jsme šťastné, že jsme v suchu a teple. U dědečka bylo dobře, už jsme se nemusely ničeho bát. Bylo tam ale plno, hotový Babylón. Když zvolna odjížděli, s hrůzou jsme sledovali, že po sobě zanechali množství štěnic. Pomáhaly jsme dědečkovi jak se dalo, ale tenkrát jen dostupný petrolej, svými výpary nás trápil dnem i nocí. Ale to nebylo všechno.
Zde musím odbočit malou vsuvkou. Moje maminka byla obdařena výjimečnou intuicí i živými sny, které se plnily. Jednou se jí zdálo, že stoupá po železných schodech továrního komínu a proti ní sestupuje kominík s černou rouškou přes obličej. Když se setkali, roušku sňal a začal z ní sypat na maminku saze. Ty jí padaly na čelo a na pravou nohu.
A teď zase skutečnost. Druhý den dostala maminka telegram, že se tatínek zřítil s letadlem a že má rozbitou hlavu a pravou nohu. Byli jsme všichni zdrceni. Bylo to 9.června 1938. Otec byl hospitalizován ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí. Bylo to dva dny před jeho odletem k Československé vzdušné peruti do Anglie, aby odtud mohl bránit vlast. Z celé této epizody nám na památku zbyla jen jeho četná korespondence s Janem Masarykem, o kterou jsme se ani celou válku nebáli, ležela volně v jednom šuplíku.
Abychom mohly otce navštěvovat, odjely jsme s maminkou k příbuzným do Prahy. Naštěstí otcova zranění nebyla kritická.
Tenkrát na Pardubicku vypukla epidemie dětské obrny, která se fluktuací obyvatelstva šířila celou Evropou. Maminka byla ráda, že jsme v Praze a nákaze tak unikly. Ale jednoho rána jsem vstávala, spadla na zem a už nevstala. Nemoc byla tady. V Praze na Bulovce jsem byla první případ a do týdne bylo infekční oddělení přeplněno. Tehdy nebyly žádné léky, očkování, byli jsme odkázáni nemoci napospas.
A pak že není osud ! Buď zlý, dobrý, dokonce prozřetelný. Já tomu říkám sama Prozřetelnost. Kdyby byl otec odletěl, byly bychom s maminkou a mou nemocí zůstaly samy. Takhle jsme byla celá rodina opět pohromadě. Doby moc zlé, ale společné. Otec celý zafačovaný a o berlích teď zas navštěvoval nás. Nevím, jak se dostával skoro přes polovinu Prahy. Hvízdal pod oknem a tak jsme se domlouvali, na infekci přístup neměl. Když inkubační doba pominula, dovezli nás zase zpět k dědečkovi do hospody, kde byl náš lazaret. Veškerá péče teď ležela na mamince, denně mi nemocnou pravou nohu napařovala a masírovala a tak jsem na ni pomalu, sice špatně stavěla. Tatínek mi dal u truhláře udělat stabilní kolo, šlapací na místě a trénink na něm byla jediná léčba.
A na podzim přišel Mnichov. Naši spojenci, Francie a Anglie, nás zaprodali Hitlerovi za slib, že za naše pohraničí nastolí mír v Evropě navždy. Ale nevěděli, co jsou to pakty s ďáblem, který jim na oplátku za pár let srovná jejich vlastní země téměř se zemí.
U nás nastala mobilizace vojsk, ale záhy byla odvolána rozvážností našich představitelů. Snad bychom se byli bránili 10 až 20 dní, ale pak bychom byli rozmačkáni jako mravenečci a z naší země by nezůstal kámen na kameni. A na hrůzné jaro 1939 nechci ani vzpomínat, kdy nás za deště a sněhu Němci obsazovali, ale to znáte buď z osobních zážitků, nebo spíš od svých dědů a pradědů. A tenkrát už neutíkali jen živí, ale i mrtví. V Litoměřicích byly na rychlo exhumovány ostatky Karla Hynka Máchy, tajně dopraveny do Prahy, tam vystaveny v Národním muzeu a pak pietně uloženy na vyšehradském Slavíně.
Později jsem jeho hrob navštívila jako jeho věčná ctitelka. Dodnes mám hrstku písku z jeho hrobu ve žloutnoucí už obálce i později narozený můj syn musel dostat jméno Hynek.
Tak první hrozné roky ve vyhnanství máme za sebou. I když nás ještě čeká mnohá zkouška, doufejme, že ji přežijeme konečně alespoň už ve zdraví. Tak končím další vyprávění.
Příště: Už nám kyne Vysočina.
Část třetí - Už nám kyne Vysočina

Můj otec se zvolna uzdravoval, jen tlustý šev přes celé čelo ho provázel až do konce života. Pro vojáky přece plastická chirurgie neexistuje. Po čase, kdy už sám chodil, požádal o místo ve vnitrozemí a dostal je v Německém Brodě jako učitel v chlapecké škole, nově vystavěné ve funkcionalistickém slohu v parku u jezírka. Bydlel zatím sám v podnájmu v ulici Za klášterem, kde se v jedné hospůdce u šachů seznámil s místním rodákem mistrem Otakarem Štáflem. Ten jej jednou pozval do svého ateliéru, kde otec shlédl nedokončený olej, kde na otevřeném okně stála váza s kyticí a vzadu na obzoru se zračila jakási zřícenina. Otec byl tou krásou úplně oslněn a dozvěděl se, že je to nedaleká zřícenina hradu Lipnice. Byla to snad nějaká předzvěst ?
Otec měl tenkrát v úmyslu psát inspektorskou práci. Ten úžasný obraz a mistrovské umění jej inspirovalo k námětu "Jak se dívat na obrazy ". Zkoušku udělal a dostal přislíbeno místo inspektora v Ledči nad Sázavou, kde tehdy byl tento úřad. Nástup byl 1.ledna 1942. Brzy jsme dostali v Brodě krásný nový byt ve vile továrníka Valenty na Žižkově. Stála tehdy zcela opuštěná mezi poli, na vršku, kde je dnes neproniknutelné sídliště paneláků. Tenkrát byl nerušený rozhled do daleka (zajímavou shodou měla vila číslo 608, což je začínající číslo mého mobilu). Náš byt sousedil s rodinou Rachačových, jejichž otec , major Rachač byl později při revoluci r.1945 umučen a zavražděn spolu se dvěma lipnickými občany (B.Plichtou a L.Havlem). Byli jsme dobrými přáteli a jeho dcery Dáša a Jarka mými kamarádkami. Stejně jako židovská holčička Zuzanka, sirotek žijící jen se starou babičkou. Byt byl moderně vybaven, okna obrácená k západu, kde každé ráno slunce svítilo daleko na obzor, kde se rýsovaly dva pahorky lesů a mezi nimi něco co připomínalo starou ruinu, bože snad ne hrad ! Ale ano, dopátrala jsem se, že se jmenuje Lipnice. Jako milovník pověstí a strašidel, jsem ji opřádala svými vidinami. Ptala jsem se maminky, jestli má nějakou strašidelnou pověst. "No, může mít" "A hrůzostrtašnou ?" "No, může mít i tu!.
Stejně jako můj otec obdivoval obraz mistra Štáfla, tak já jsm tenkrát obdivovala v knihách Josefa Haise-Týneckého ilustrace téhož mistra, malované pro děti, o které měly velký zájem a měly pro ně i velký význam. Byly o veškerém hmyzu, broucích a přírodě, lesích a loukách a dětský čtenář se nemohl od nich odtrhnout. Třeba: "Potok, Komár dělá vědu, Včelka Ala, Les, Bratři mravenci, Paseka, Muška Bzilka apod." Byly jednak napínavé jak dětské detektivky, jednak velice poučné, kde se dítě dozvědělo zábavně o přírodopisu víc, než mu mohla dát škola. Kresby byly v úplných detailech, do posledního peříčka na nožkách hmyzu. V devíti letech jsem chodila stát frontu ke knihkupectví Jana Dvořáka v Dolní ulici, když některá kniha měla vycházet. (Divím se, že od té doby nebyly na trhu a že se pedagogové nikdy nepostarali o jejich nové vydání. Od té doby nikdy nevyšly). Děti je doslova hltaly, i tisk byl větší, přizpůsobený dětskému čtení. Škoda ! A ještě větší škoda samotného mistra Štáfla, který tak nepochopitelně zahynul, když si 19.2.1945 američtí letci nešťastně spletli Drážďany s Prahou a bomba spadla přímo na jeho dům, kde nejenom zabila jeho, ale zničila celý jeho ateliér, všechna díla v jediné vteřině s jeho životem. Co krás mohlo být zachováno a co krás ještě mohlo být namalováno a jak se mohl autor ještě stát mistrem nad mistry. Bylo mu teprve 61 let a do konce války zbývaly jen tři měsíce.
Ale musíme pokračovat dál, navzdory osudu. A čas plynul. Za okny zas každé ráno ozářená Lipnice ! "A kdy se tam pojedeme podívat," žadonila jsem. "Milá zlatá, tam nic nejede, musí se jen vlakem a od něj je to hodně daleko pěšky. A to bys teď neušlapala. Musíš hodně cvičit a časem se uvidí". "Hm". A zas ta silueta. Nedala mi pokoje, co o ní bylo fantazií. "Ale já bych ji tak nutně potřebovala vidět". A čas plynul v nepřestávající touze.
Jednoho večera přišel tatínek ze školy a povídá: "Tak holky, dneska jsem našel ve školském věstníku vypsané ředitelské místo na támhleté Lipnici po odcházejícím řediteli J.Jaklovi. Co říkáte, mám se o to ucházet ?" Spustila jsem strašný křik ! "No jo, tati!" Nástup byl od 1.září 1941. Ani maminka neprotestovala, vyrůstala na venkově, kde byla velice ráda. A já jsem měla hned vysvětlenou situaci. "Nepojedeme vlakem a nepůjdeme daleko pěšky, ale pojedeme až do hradu stěhovákem !" "No, do hradu ne, tam prší, ale do zámku pod hradem." "Do zámku, ale co strašidla ?" "Neboj se, vždycky se všude nějaké to strašidlo najde!" Byla to snad zase předtucha ? A bylo rozhodnuto. A tak jsme v několika dnech vyrazili k Lipnici. A na strašidla se zapomnělo, ačkoliv v záloze jich bylo dost, a dokonce i těžkého kalibru. Ale proč teď myslet na strašidla, když na nás čeká krásná romantická příroda a křišťálový vzduch. Samozřejmě Ledeč byla zapomenuta. Nashledanou.
Příště: Lipnice nejen na obzoru.
Část čtvrtá - Lipnice nejen na obzoru

Jaroslav Vrchlický - Lipnice
Černý lesů pruh se po obzoru táhne
a kde skalný svah se ku sousedu nahne,
hradu valy ční, mohutná zdiva.
Silueta jejich tvrdě v kraj se dívá,
Který chmurný, chudý, jeden pruh a rýha
V temných barev směsi se až k nebi zdvihá.

Tak podobně jako básník jsme poprvé uviděli Lipnici, když se v polovině srpna 1941 blížili k novému domovu. Mrholilo, bylo chladno, mlha smutně halila kraj, kterým jsme projížděli. Lipnice nás vítala jaksi nepříznivě, ale já to vítala, protože to byl můj styl - spíš šero, stín a ta strašidla než slunce a útěšné pohádky. (Stejně i teď miluji víc smutný podzim než jásavé jaro. A filmy - v první řadě horory a detektivky.)
A už je tady Zámecká ulice pod hradní strání. Všude spousta křoví - a už vykukuje zámeček s opadávajícími renesančními prvky a staré schodiště s balustrádou po stranách, kde první dolní schod je hlavně na pravé straně vysoko od pevné země. Vstupní dveře jsou dvoukřídlé, neurčité barvy s horní polovinou skleněnou, chráněnou tepanou starodávvnou ozdobnou mříží.
Nad dveřmi na bílé tabuli zánovní potupný protektorátní nápis: Hauptschule - Hlavní škola. Vstupujeme dovnitř. Chodba je temná, nic nerozeznávám, ale zprava se už rozsvětluje z otevřených dveří vedoucích do našeho bytu, kde už nás vítá odcházející pan ředitel Josef Jakl, který přesně zapadá do vysokého klenutého prostoru bytu svou štíhlou vysokou postavou, oblečen v černý dlouhý plášť, prošedivělý a úctyhodný, dnes bych řekla - jak vystřižený z Jiráskova F.L. Věka. Zdravíme se s ním a už nám otevírá další dveře a ukazuje další místnosti.
Všechno se mi zdá moc velké a těžko si představuji život v tomto rozlehlém a neútulném bludišti. Je to velký přechod z moderního vybaveného bytu v brodské vile. Ale, říkám si, je to tvůj nový domov, je jiný, ale opět tvůj, zvykneš si a budeš tu šťastná, jsi přece ve svém živlu v kamenných stěnách přízemí, postavených z větší části z rozpadlých hradeb starého hradu a po tom jsi přece toužila ! Co si myslí rodiče, o to jsem se nestarala.
Putoval sem pozvolna náš nábytek, zatím jen tak halabala rozestavěný - a tu se nesměle objevila další osoba, asi třiadvacetiletá paní učitelka, jak jsem později poznala věrný a věčný duch této budovy, a představila se nám jako Anna Hermanová. Pak jsme se s oběma osobami rozloučili. To byly první dojmy.
Byli jsme už unaveni a rodiče už sestavovali provizorní postavení nábytku, hlavně teď před večerem postelí na spaní. Snažila jsem se ve všem orientovat, ale vzdala jsem to a pak už jsme zalehli, aniž bychom byli schopni dalšího uvažování. Kolem dokola nastala tma a bezpodmínečné ticho. Pokud jsme v noci museli do předsíně, tu a tam se ozval podivný slabý křupot starých prken ale to bylo vše. Spalo se nám dobře, beze snů, takže jsme nemohli řício, co se nám první noc zdá, to se vyplní.
A přišlo ráno. Ale co jsme spatřili ! Tři cestičky námi v noci rozšlapaných švábů ! To byl ten křupot prken. Pohroma ! Ale ne jediná ! Maminka začala připravovat na bubínku snídani z vody, co stála připravena v kbelíku vedle. A tu jsme s hrůzou zjistili, že do bytu není zavedena voda! Tatínek šel hned ke školníkům (jen přes dvůr) a s panem tenkrát Průšou sjednal donášku vody. Opatřili velký sud do přídvorní místnosti a ten se denně plnil. Z něj jsme si v kbelících nosili vodu do bytu. Pak ještě přišroubovali porcelánové umyvadlo na zeď, na mytí. Do něj se z jednoho kýblu voda nalévala a do prázdného vypouštěla a nosila přes předsíň a chodbičku a vylévala se do padacího záchodu, krytého dřevěným deklem.
Zatím co se rodiče radili, co se šváby, pokračovala jsem ve výzkumu školy. Od našeho bytu odděleného prosklenými dveřmi, šly nahoru schody vpravo do prvního patra s dvěma odpočívadly a pak vlevo na školní chodbu, dlážděnou rozviklanými šedými a červenými dlaždicemi. Na chodbě bbyly patery dveře do jednotlivých tříd. Prozkoumala jsem i záchody, které byly jako v bytě padací. Tam na jedněch dveřích mi padl do oka hluboce filozofický a pravdivý nápis: ne v hrobě, ale tady uleví se tobě !
Uprostřed chodby vlevo podle oken šly prkenné schody na půdu, kde jsem potkala kočku. Byla rezavá, mohutná, ale moc plachá a hned utekla. Jak se tam dostávala, suď bůh, ale hladem netrpěla. A jsem na půdě. Je tu hrozné horko, jen pod střechou omamně voní sušící se byliny, povinný to sběr žáků. (Dodnes si dovedu oživit tu vonnou atmosféru oněch míst). Utekla jsem z toho horka domů, kde rodiče odtrhávali od stěn dřevěné lišty a bože, už zas tu vládlo čpění petroleje, které připomínalo vládu štěnic u dědečka v hospodě.
Ale to už vešla do dveří vysoká postava nesoucí štafle, trochu se klátivší, nejistého kroku, ale s pevným odhodlaným pohledem vůči věcem příštím. Byl to pan mistr Stojan, malíř a natěrač, kterého otec splašil (doslova) na doporučení hospodských štamgastův nádvoří hradu (tenkrát stále odemčený) ve vykopané sloji, kde se svými druhy, panem Krajhanzlem, zvaným Čurabela a se švecem Krupičkou ve volných chvílích neustále hledali poklad a "třetího kříže". Dosud marně. Vylézali odtud velice zmoženi a s vonným dechem.
Pan mistr se dal v bytě hned do díla, do škrábání a mytí stěn místnost od místnosti. Šlo mu to od ruky i s předváděním akrobatických kousků a my jen trnuli, brzo-li se zřítí a budeme volat doktora. Ale měl to zřejmě dobře nacvičeno. Občas si odskočil, prý než to uschne, a vracel se s kapsami vydutými do oblých tvarů, pokračoval v tanečcích na žebříku.
Měla jsem tenkrát zánovní pianino z leštěného dubu a to se mu asi zdálo málo lesklé, tak v nestřežené chvíli, jako navíc, z pilnosti je celé přetřel lakem. K tomuto činu jsme přišli pozdě. Ale už jsme neprotestovali, protože proti nám plála vítězná, chlubná záře jeho očí a jeho výraz tváře varoval stůj, noho ! Pianino bylo od stěhování ještě zamčeno, takže se naštěstí nedostal pod poklop a aspoň klávesy zůstaly ušetřeny jeho uměleckého cítění.
A bylo vymalováno.. Švábů sice ubylo, ale byl to asi běh na dlouhou trať, jenže ten všudypřítomný petrolej !Ale bylo léto a mohli jsme spát při otevřených oknech. Byly to pionýrské doby v lipnické škole.
Teď si uvědomuji, že jsem zapomněla na levou část přízemí školy. Tam byly tři místnosti. Známá "myšárna", kde se děvčata učila vařit a velká místnost, kde se obědvalo. (Vyvářely se polévky pro žáky). Pak tam byla prádelna s kotlem a záchod.
Také sklepy byly obdivuhodné. Vysoké, studené, tmavé vše se v nich chvělo ozvěnou.
A dvůr ? Veliký, rozlehlý. Na západní straně byl byt pro školníka, uhelné a dřevěné zděné místnosti s vraty a chlívek pro školníkovo prasátko i jinou zvěř. Ke škole bokem přiléhala naše kůlna (pod okny kuchyně). Více o dvoře až později, až bude zabydlen i našimi domácími zvířaty.
A teď půjdeme před školu. Tam rostla stoletá, obrovská lípa, která zakrývala celou budovu až nad střechu. Kolem ní jen tráva a samé pámelníkové křoví. Vlevo třešeň - ptáčnice. Vedle školy vlevo opět husté křoví sahající až po Křenovku, propletené úzkými cestičkami. Tam v létě asi čtrnáct dní otravovala vzduch ukrytá houba, odborníky identifikovaná jako hadovka smrdutá. Ale celkem to nevadilo. Cestičkami ve křoví se dalo projít k jakémusi přístavku hradu. Kdoví, k čemu kdy sloužil. Tři metry vysoké zdivo mělo nahoře plošinu hustě zarostlou travou a četnými vysokými stromy. Na jednu stranu byl vidět Brod, na druhou Melechov. (Tam jsem později trávila mnohé chvíle, aniž o mně kdo věděl. Bože, co to bylo za krásu, tam se tak snilo a splývalo s přírodou !)
A teď zahrada. Před školou byla také pumpa s pitnou vodou (později označena za radioaktivní), z které jsme začali čerpat vodu okapovou rourou do sudu na zahradě na zalévání. Zrezivělými dvířky se vstoupilo nad spíše tušené než skutečné schůdky. Po jejich opravě maminka už toto léto po obou stranách založila krásnou skalku jen z květinek, co byly po ruce, ale krásně hýřícími pestrými květy. Hned pod ní za cestičkou vysázela velký ovál z buksusu, vyplněný růžovými polyantkami. Vlevo byla zarostlá hlína pro zeleninové záhony, zakončená vzrostlou třešní, která právě měla čerstvé plody. Také vedle skalek na obě strany stály dvě velké višně, z kterých potom bylo skvělé víno. Dále vlevo kvetla velká kalina a pod ní žila početná rodina ježků, která oživovala zpustlou zahradu. Vedle kaliny stál rozpadlý altánek a vedle něj u zdi zdivočelá vinná réva. Dále pokračuje tyčkový plot ještě i s kůrou a dále pod lesíkem nad cestou zpola kamenný zpola drátěný plot. Dole v zahradě je kamenný taras a pod ním množství rybízových keřů, přerušovaných starými, ale plodícími jabloněmi. (Rybízu bylo vždy plno pro všechny učitelské rodiny, také o ostatní plody jsme se s nimi dělili.) Dole v levém rohu je jakási rozpadlá kůlna, přístupná jen zvenčí zahrady, jejíž lepenková střecha se svažuje až k zemi a níž se dá vylézt k větvím další stoleté lípy, která je právě v květu, který otrhávám a přidávám k půdnímu sběru. Směrem k Zámecké ulici je zahrada zvýšena o dva terasovité stupně podepřené rovněž kamennou zídkou, plnou hlemýžďů s bílými domečky, památkou to panských labužnických časů. (Jednou později maminka z nich udělala úžasnou pochoutku podle Sandnerové pro celý učitelský sbor. Všichni prý se oblizovali až za ušima. Já jsem je nemohla ochutnat pro představu jejich mučednické smrti ve vařící vodě.) Na těchto terasách rostou ve dvou řadách poměrně mladé švestky, obsypané ovocem. Zahrada končí už neviditelným plotem, oboustranně prorostlým pestře kvetoucími vysokými keři, takže do zahrady vůbec není vidět.
Tak, pomalu si zvykám na všechny ty novosti a dojmy z Lipnice nám pomalu začínají vrůstat pod kůži.
Jednou večer se tatínek vytratil s jakousi plechovou krabicí, že se za chvíli vrátí. Já jsem pak slyšela jak maminka říká je to vedle druhé švestky vlevo. Něco jsem vytušila a hned se šla přesvědčit - ze šuplíku zmizel balíček s dopisy Jana Masaryka.
Druhý den ráno nás maminka pobavila dalším živým snem. Spávala v kuchyni (ratejně) proti dveřím do předsíně. Tvrdila, že to sen nebyl, ale skutečnost. Byly prý tři hodiny ráno, když uviděla, jak se dveře otvírají a zvolna vstupuje její tatínek (můj dědeček hospodský). Na hlavě měl i vyšívanou čepičku, jak ji vždy nosil. V tu chvíli si maminka vzpomněla, jak si kdysi zamlada v legraci spolu mluvili, že až jednou umře, přijde jí říct, jak to tam vypadá. A bylo to tu. Přiložil svou tvář k její a maminka celá se třesoucí povídá: "Tak co, tati ?" A dědeček s vážnou tváří odpovídá: "Važte si života" a pak se šibalsky usmál a dodal: "Strava je tam mizerná" a pomalu dveřmi odešel.
Sžíváme se už s Lipnicí čím dál víc. Oceňujeme čistý vonící vzduch, připomínající před válkou vzduch v Jeseníkách.
A tak vás prosím, lipničtí občané, važte si jej, neničte si vzduch i plíce kouřením ! Nespěchejte tam nahoru ! Pamatujte, strava je tam mizerná !
Nevím, jestli jsem dnes nenudila jen pouhým místopisem, ale snad to ocení žijící pamětníci, ke kterým také patřím, a tak jsem si troufla jej předložit.
Loučím se a příště si povíme o začátku školního roku a pánech učitelích.


Část pátá - Začátek školy a páni učitelé

Škola nám začne 1.září. Celé dny se smýčilo, myla se okna a hlavně se sundala tabule s německo-českým názvem, byla trochu oprchalá a dle svědků bylo nutno ji opravit. Otec ji nechal opatrně postavit za svůj psací stůl v ředitelně, kde čekala na renovaci. Ale vydržela tam celou válku a výmluva stále tatáž. Čeká na opravu. Kupodivu přežila tam čtyři inspekce, dokonce jednu zemskou, se stejnou výmluvou a nikdo neměl sebemenší podezření. Otec říkával: vždyť štemply se jménem školy jsou na všech lejstrech, musí to stačit, tak o co jde ? Škole se stejně říkalo měšťanka, jak bylo zvykem.
Obě školy, tato i obecná, byly pod jedním ředitelstvím se sídlem u nás, obecná byla na náměstí, kde je dnes pošta.
A přišlo 1.září. Škola ožila dětskými hlasy, žáci se třídili do nadepsaných tříd, navazovala se první přátelství a okukovali po chodbách chodící učitelé. Neznala jsem nikoho, šla jsem do 1.ročníku. Ostatní, kteří je znali z obecné školy, podávali informace.
Sborovna byla dole na chodbě vpravo, proti ředitelně a za ní byl kabinet. Zmateně jsem okukovala sem tam přešedší osoby a dělala si úsudek.
A začal také rozvrh v našem bytě. Nikde už nebylo ticho, na všech stropech znělo šourání bot a podupávání nohou. Nebylo třeba znát, kdy začala hodina - nastalo ticho a stejně tak její konec připomínal "důtky z pytle ven". Učilo se i v sobotu, takže jen neděle byla tichá. Zvolna jsme si na ten rozruch přivykali, byli jsme přece ve škole. A tak časem nám začalo být v neděli skoro smutno. Ale to vše už bylo to nejmenší, na co jsme si v bytě museli zvykat.
Takže škola byla tady !
Ale co moje sny ? Jak nekonečně jsem musela čekat, až budeme na hradě ? Jak dlouho budu ještě čekat na jejich splnění ? Bylo stále mnoho povinností, přípravy do školy, neustálé úpravy v domácnosti, zmatenost ve třídě s novými kamarádkami, obavy z učitelů a jak do všeho zapadnu, až konečně přišel den D ! Rodiče se se mnou vypravili na hrad ! To bylo překvapení ! Hluboká studna, velké sklepení, rozlehlé sály s vystavenými kachlemi z vykopávek, i ta "hra ve vrhcáby"! A ta vysoká věž a rozhled z ní, kde si už člověk nepřipadal jako na světě, ale kdesi na nebeské klenbě, odkud hleděl na obdivuhodný kraj, který ve své nádheře už skutečný snad ani nebyl. Byla jsem tak okouzlena, že jsem nemohla ani dýchat obdivem.
A pak dole, ta vysněná očekávaná kaple, všemi hrůzami opředená, o kterých jsem kdy slyšela ! Bože teď je to tady.
Vracela jsem se domů jako ve snách a malé semínko už začalo v mé duši klíčit, ač jsem ještě netušila, že vzroste v příběh, kde se všechno uskuteční.
A uplynuly dlouhé roky, až k neuvěření, kde se toho tolik událo, celý další život, až přišel letošní rok, kdy jsem se ocitla opět na Lipnici, kde se konalo setkání a milá vzponínka na 55. výročí hry, kterou jsem kdysi, oslněna hradní historií, napsala. Byla jsem potěšena pozváním na 14. června 2015. Bylo to tak milé přivítání, seznámení se s dosud mě neznámými občany i s pamětníky. Ale co víc ! Byla jsem obdarována úžasnou věcí od pana kastelána ! Byla to fotokopie ze stránky hradní knihy, provedená nahodile, ale světe div se, s podpisy nás třech členů rodiny, které prozradily, kdy jsme na hradě poprvé byli, dodnes utajené. Bylo to tedy 19.9.1941. Rodiče byli ještě mladí a můj podpis dětský, desetiletý, neumělý. sedmdesát čtyři let ! Slzy se derou do očí. Tenkrát to dítě a kdo jsem dnes ? A ještě žiji ? A jestli moje svíčička vydrží plápolat jeden rok, pak ještě jednou přijedu tam, kde jsem to tolik milovala a kde se mi dostalo tohoto štěstí, této vzácné relikvie a poprosím Vás, pane Marku Hanzlíku o osobní věnování. Ještě jednou, asi naposled, se připojím k vašemu průvodu hradem a obnovím v hradní knize svůj podpis. Tedy první a poslední. Bude to přesně tři čtvrtě století !
Ale teď zpět k nadepsané kapitole, abych splnila její obsah. Paní a páni učitelé.
Hned vpravo bokem školy stál takzvaný činžák. Byl to dům inteligence. Byly tu čtyři dvoupokojové byty a tři garsoniéry. V prvním patře zleva bydlela rodina Šulcových - četnická, pan Šulc měl dole vpravo úřadovnu. Vedle nahoře ve dvou garsoniérách se zvláštními vchody bydleli manželé Humlerovi s malým Jirkou. Vedle ve větším bytě bydleli Čížkovi, jejichž dcera Marta, o rok mladší než já, byla mojí první a nepostradatelnou kamarádkou. Dole bydleli učitelé Miřátských, paní mě učila na klavír. Vedle v maličké garsonce bydlel pan Netolický, starý pán, který pro svou výšku a hubenost byl všeobecně zván "anténa". Nosil vysoký nákrčník, podpírající bradu, patrně pro potíže s páteří. Později jsem se dozvěděla, že kdysi vodíval procesí do polí s křížkem pro ochranu před bouřemi, suchem a žádající dobrou úrodu. Vzadu za domem byly rozčleněny malé zahrádky, kde ale nic nerostlo, leda šnytlík a petržel, protože to byla ledová severní strana. Ostatní páni učitelé bydleli po privátech, různě po Lipnici. A tak s těmito všemi jsme se průběžně setkávali během roku. Nemohu o všech psát chronologicky, protože příběhy jsou nahodilé a nepamatuji se, jak se za sebou odehrávaly.
A tak zde je máme: První foto V horní řadě zleva - první pán je mi neznámý, druhý zleva je František Humler, básník, sběratel pohádek a národních písní, překladatel z němčiny, učitel češtiny a zpěvu, zapálený vlastenec. Třetí zleva je Josef Tikal, úžasný elegán, mne ale neučil. Čtvrtý zleva je František Čížek, učitel přírodopisu, otec mé kamarádky Marty, s kterou jsme prožily mnohá dobrodružství na skalách v Pyramidě, kde jsme se učily růženec a pak ho v kostele předříkávaly při říjnových večerních pobožnostech. Naše přátelství přetrvalo léta, ačkoli změna režimu mu trochu ubrala na upřímnosti, když pan učitel se stal funkcionářem na okrese a celá rodina se odstěhovala do zámku v Pohledu. Pátý zleva - doufám, že je to Josef Kott, malíř a oblíbený učitel. Po našem přistěhování brzy s rodinou odešel do Lípy, zde vyučoval syny Reynkovy z Petrkovského zámečku. Šestý zleva je Josef Koťara, hospodář tělem i duší, člověk velice dobrý, družný, veselý. Učil kreslení a počty. Zde se zmíním o příhodě, když nám paní učitelka Juřinová zadala v hodině popsat některého z učitelů. Vybrala jsem si právě jeho a napsala o něm tuto "rádoby" básničku.

Pan učitel počtů hned ráno nás učí,
S procenty nás hrozně, přeukrutně mučí.
Sotvaže nám příklad dosti těžký poví
Netrpělivě se táže svou otázkou "kdo ví ?"
A když někdo napovídá, což se často stává,
k němu jde a s hněvem v líci
"zvláštní příděl" dává.
Proto my jej rádi máme, že když zvonek cinkne,
Dříve než na pozdrav vstanem,
už se dveřmi břinkne.


Ještě jedna vzpomínka na jeho rodinu. Když paní Koťěrová onemocněla zhoubnou chudokrevností, zařídila jí moje maminka, (která tím stejným trpěla) vyšetření v Praze u prof. Charváta a paní se uzdravila. Stejně tak maminčiným přičiněním se uzdravila paní Kotková, hostinská.
Sedmý zleva v horní řadě je Vojtěch Konsbul. Neučil mě, ale vím od svědků, že za to, že učil němčinu ještě v poslední den války byl přičiněním některých příliš aktivních revolucionářů z trestu přeložen do Kaliště. Z jednoho slavného místa, kde zemřel Hašek do dalšího, kde se narodil Gustav Mahler.
Předposlední v horní řadě zleva je Jan Mutl. Učil nás matematiku, měl známost s p.uč. Juřinovou, velice energickou, proto jsem mu říkala "Mutlíček". U dětí nebyl příliš oblíben.
Poslední pán v horní řadě je pro mne neznámý.
A kdo je v dolní řadě ? První žena v dolní řadě zleva je Anna Hermanová, velice inteligentní, vzdělaná v klášterním gymnásiu v Praze. Později mne během prázdnin naučila latinu za dva ročníky gymnasia, takže jsem po měšťance mohla nastoupit hned do kvinty v Havlíčkově Brodě. A byla jsem nejlepším latinářem až do maturity. U nás ve třídě nebyla moc oblíbená pro svou ironickou povahu. Později jsem s ní udržovala písemný i osobní styk až do její smrti.
Druhá zleva je paní Libuše Dočkalová, manželka pana Dočkala z Kampeličky, které neušel jediný pohyb na náměstí, střežením z okna. Učila nás šití, vyšívání a vaření. Byla známá svým oslovením děvčat: vy Eufrozíny.
Třetí zleva je Petr Kalenský, můj otec, učil matematiku a kreslení. Dle vyprávění nosil ruce za zády nebo vpředu, prsty do sebe zaseknuté a palci točil jako mlýnkem. Mne neučil.
Čtvrtá zleva je slečna Kovářová, žertem zvaná "kněžské dítě".
Poslední v dolní řadě je Bedřiška Juřinová, elegantní, inteligentní, přísná naše třídní, mnoho nás naučila, hrála si s námi divadla, často v létě jsme s ní jezdili k sedlákům plet ohnici. Tenkrát zaplavovala pole, jen svítila žlutí. Dostávali jsme od majitelů báječný čaj a chleba s máslem. To byla dobrota ! S hrdostí jsme se ohlíželi, když za námi zůstávala pole krásně zelená. Nevím, ale myslím, že teď už tento plevel díky herbicidům ani neexistuje vůbec ani jako botanický druh. Musíme se na to zeptat pana dr. Větvičky ze Štiřína. Paní učitelka měla známost s Janem Mutlem a brzy se odstěhovali do Brodu, Jihlavské ulice. Podle její energické povahy, byl asi "Mutlíček" pod pantoflem.
Druhé foto
Na druhé fotografii v horní řadě první zleva je Rudolf Herman, bratr Anny, neučil mne. Za války vedl "Kuratorium" (něco jako Pionýr), ale mládeži to neuškodilo, zaměstnávalo ji to. Sama jsem do něho chodila, činnost spočívala v chození koupat se do Kamenné trouby.
Pátý zleva v horní řadě je Zdeněk Pěnička, mladý hoch, sotva vyšlý z gymnázia. Neučil mne, ale mám na něho úsměvnou vzpomínku. Pocházel od Pardubic a otec mě mu jednou svěřil, aby mě opatroval tamtéž cestou vlakem za příbuznými. Ach to bylo utrpení ! Bylo mi 13 let, jemu necelých 20. Během cesty vlakem jsme se střídavě červenali, aniž mezi námi padlo jediné slovo, ale byla to nekonečná cesta. V Pardubicích na nádraží jsme se rozloučili, ačkoliv měl povinnost mě doprovodit až do domu určení, aby mě na ulici něco nezajelo. Já mu však tvrdila, že to je hned za prvním rohem a on mi, bohudík, uvěřil. A tak naše oboustranné utrpení skončilo. Chvíli jsem čekala, až se ztratil z dohledu a pak vesele, auto, neauto s pocitem absolutní svobody jsem došla cíle.
V dolní řadě třetí zleva snad paní Dočekalová, neučila nás.
Čtvrtá zleva je Věra Kohoutková ze mlýna u Kamenné trouby. Neučila nás, ale byla to skvělá kamarádka, její manžel byl atašé v Albánii.
Víc učitelů už nepamatuji, ale nemohu opomenout pana faráře Františka Lacinu, kterého jsme měli na náboženství. Bohužel, jeho fotografii nemám, ale prosila bych o ni případné pamětníky.
Byl to člověk velice upřímný, veselý a nic nepřeháněl. V paměť vstoupil svým rčením, že na měšťance, kde je ředitelství, je samé náboženství a žádná sranda a žádné náboženství.
Zasloužil se o nové schodiště ke kostelu, na starém si lidi lámali nohy. sama jsem to trápení jednou jako družička na svatbě zažila. - Nevím přesně, kdy která pomazaná hlava, asi ministr školství Emanuel Moravec, si vzpomněla, aby se zavděčila novému duchu, že se budou ve školách žáci s učiteli zdravit hajlováním, tedy zdviženou pravicí. Na začátku hodiny a na konci hodiny. No to bylo něco ! Musím říct, že učitelé to velice "flákali", plácali jen rukou do vzduchu. Ale ne pan farář! Byl tohoto pozdravu velice dbalý a s rukou zdviženou už vkráčel do dveří. Také jsme se snažili, ale všeobecný řehot slavnostní akt přerušil. Pan farář s cukáním koutku úst nás napomínal: děti, Vůdce vás vidí i slyší a ještě větší smích ho doprovázel. On sám uprostřed uličky mezi lavicemi náhle vztyčil ruku se smrtelně vážnou tváří. Řekla bych, že přesně znal i úhel zdvihu, byl-li nějaký předepsán. A opakoval to každou chvíli. Tenkrát se válka brala ještě nějak švejkovsky, s tou "srandou" než s náboženstvím. Byli jsme tak nějak sladce nevědomí a když na to vzpomínám, měli jsme víc štěstí než rozumu. A také to netrvalo dlouho a zmlkli jsme a zvážněli už koncem září, kdy nám legraci zkazil pan zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, usídlivší se za Prahou v Panenských Břežanech. Zatím jsme nevěděli, co to obnáší, ale nebuďme nedočkaví!
Tím končím rok 1941 v očekávání věcí příštích.
Nakonec prosím všechny pamětníky učitelů, aby laskavě podávali zprávy o všem, co si vzpomenou, hlavně o Josefu Kottovi a Františku Humlerovi, a o všech nad kterými visí na fotkách otazník. Protože dosud sbíráme o nich dokumenty, nemohu zatím zařadit kapitolu "Dva naši učitelé - geniové", která bude zveřejněna kdykoli později. Budu vděčná všem, kdo mohou cokoli o nich povědět.
Prosím, volejte zdarma na telefonní číslo 608 638 016. Nechte 2x zazvonit a položte sluchátko. Ozvu se vám.
Na shledanou Dana Kalenská

V příští kapitole !Lipnice za časů německých".

A ještě se rozloučíme s krásnými slovy pana Rostanda:
Poslední jasné dny,
ach, jak jsou plny krásy !
Můj smutek úsměv má.
Čím uráží ho áj,
zas jeseň zkolébá jej
v tklivou báj.

(Roxana před smrtí Cyranovou)

Část šestá - Lipnice za časů německých

Tak už nedávno začal rok 1942. Heydrich kraluje v Čechách, už jsou to tři měsíce. Nechal si otevřít Svatováclavskou kapli a z Václavovy lebky strhl korunu, kterou si zpupně posadil na hlavu a s úžasem se dal vyfotografovat. Netušil, že si tak sám podepsal ortel smrti, do které mu teď zbývá jen posledních pět měsíců. Panuje totiž pověst, že tuto korunu smí mít na hlavě jen budoucí král a to jen při korunovaci, jinak přijde strašlivý trest.
No a blesková válka je v plném proudu.
Obležený Leningrad, vyhladovělý až ke kanibalismu, vyjedený Kyjev, obilnice Ukrajiny, německé vojsko třicet kilometrů před Moskvou, kterou Hitler káže srovnat se zemí a na troskách vystavět transkontinentální přehradu s obřím umělým jezerem.
Ale přichází krutá zima, kdy jsou z vojáků ledové sochy, které už ani zpátky nemohou utíkat a tak závidí svým bratrům na africké frontě, jak si smaží vajíčka na kapotách tanků. Rusko povolává Sibiřany, protože jen ti dokáží mrazům odolat a ti, beze zbraní, jen na lyžích a v bílých kombinézách útoky zastavují. Další německé vojsko zůstává stát už u Stalingradu.
A v tom strašlivém světovém zmatku se kdesi na Vysočině krčí malé městečko a sotva dýchá v hlubokém sněhu pod ochranou mohutných zdí staré ruiny. A pod tou ruinou je malá školička, která má z vůle ministra Emana Moravce uhelné prázdniny. To aby z jejího skromného uhlíčka mohl pan Hitler v kovárnách vyrábět další kanóny.
Ale z toho mají radost všechny děti školou povinné, které tak chodí jen jednou týdně pro úkoly. A je to v tom sněhu krušná cesta. Třeba až z Křepin, Řečice, Svitálky, Volichova, Dolního Města, Kejžlice, dokonce až z Mozolova (Pepíku Fikare, vzpomínáš, žiješ-li ?). Vždyť směrem k Dolnímu Dvoru jsou po obou stranách vyházeny ohrady ze sněhu až tři metry vysoké a jede se tudy jako tunelem.
A mrzne a mrzne, i mléko těžce dovezené se sekyrkou seká na kusy ledu. A nás mrzí, že jsme si jako za starých časů nenanosili mech mezi okna, aby utěsnil vykotlané škvíry. A tak topíme ve velké obytné kuchyni dvěma násypnými kamny honosných jmen: Sultán a Ramses. A u nich se v neckách koupeme při 15°C. A navíc zatápíme ve vysloužilém kachlovém sporáku, kolem něhož máme židle a kterým mezi pláty probleskují plameny, které hřejí aspoň na duši.
Ve škole se začínáme učit Deutschland, Deutschland a Die Fahne hoch a samozřejmě němčinu už od loňského roku. Ale není to vždycky jen otrava. Němčina nám skýtá i leckterá pobavení svými německo-českými nápisy.
Např. Jaroslav Procházka - Schormsteinfegermeister - mistr kominický (čti šornštajfegrmajstr) - přeloženo mistr vymetač hrubé nečistoty. A jdeme-li na zubní zákrok vítá nás nápis: Emil Kazda - Zahne zuby. A tak místo bolesti se musíme zasmát.
V lednu mi přichází lístek z Brodu od židovské kamarádky Zuzanky, psaný neumělou dětskou rukou: Milá Danuško, přejeme vám s babičkou hezký nový rok a na jaře, až bude teplo, přijedeme se k vám podívat. Na mou odpověď už ale nikdo neodepsal a nikdy už nikdo nepřijel. To krásné, osmileté dítě ! Heydrich začal s hromadným odsunem Židů !
V únoru jsem byla přijata na operaci nohy po obrně na První ortopedické klinice v Praze Na Bojišti. Operoval mě sám slovutný šéf prof. Jan Zahradníček, který později jezdil na inspekce na Dětskou léčebnu v Lipnici. Operace stála celé moje budoucí věno. Byl to řez v boku dvacet centimetrů dlouhý, přehazovali tam nervy pro lepší prokrvení končetiny. Musím ale říct, že ač byla válka, měli jsme se tam velice dobře. Jídlo bylo výborné a bylo ho dost. Ustrnula jsem, když k první večeři jsem dostala celého uzenáče s chlebem a máslem. Kdepak doma ? To by bylo pro celou rodinu a nadvakrát ? Kdyby byl býval ? (v pozdějších letech, už po roce 1950 mě tam ještě operoval docent Stryhal z Lipnice). Operaci jsem přečkala dobře a čas mi zpříjemnil strejda Jarka, otcův bratr bydlící v Praze. Přinesl mi, jistě, co doma měl nejlepšího ze své někdejší Bukovské literatury - knihu "Piráti na řece Mississippi". Nebyla to májovka, ale něco mnoho drsnějšího, kde jeden pirát druhému kladivem zatloukal hřebíky do hlavy. Strejdo, strejdo, asi si promyslel, že to má jedenáctiletá holka lepší než nějaké dívčí románky, které ostatně nevlastnil. No, celkem měl pravdu, bylo to hodně napínavé a čas rychle ubíhal. Jen mě štvalo, když při každém zahoukání sirén nás vozili do sklepa, kde bylo špatné osvětlení.
Na Lipnici u děvčat v ručních pracích úřadovala paní učitelka Dočkalová a ta přišla s tímto nápadem. Tak, Dáďa je teď na operaci, tak budete místo ní zašívat panu řediteli ponožky. I vybrala několik nejlepších vyšívaček a k jejich "velké radosti" jim rozdala práci a pravila pamatujte si, budete to úplně vzorně vyšívat, pěkně -osnova, útek, aby to k něčemu vypadalo. A štupovačku budete, vy Eufroziny, zapošívat, ne abyste si dělaly uzlíky, to by pana ředitele tlačilo ! (Na vysvětlení. Tenkrát byly ponožky čistě bavlněné, nezpevněné, takže díry bývaly dost velké.) Dnes dodatečně děkuji svým spolužačkám za zástup v této otravné práci, kdy otci vyšily děravé fusekle !
Rána se zahojila a já měla jet domů. Ale chytla mě jakási mdloba a já padla čerstvým švem na roh stolu. Ten se v délce asi sedm centimetrů rozevřel, ale nekrvácel a tak jsem v přísném utajení druhý den s tatínkem odjela vlakem domů. Z Okrouhlice nás vezl pan Řehák v kryté bryčce. Cesta byla po námrazách hrbolatá a já v boku ucítila jakési teplo. Doma se zjistilo, že krvácím. A tak nastoupil k práci pan doktor Kubát, který mě chtěl poslat do Brodu k opětovnému zašití. Ale já se urputně bránila a tak on, za bručení o rozmazlených jedináčcích, ránu jen vydesinfikoval a vysušil a začal ji mazat peruánským balzámem. Do měsíce to srostlo širokánským švem, o který by se byl rval leckterý pirát na řece Mississippi.
A v tu dobu se také stalo, že mě přišel navštívit pan farář a přinesl mi, světe div se, krabičku sardinek a láhev mešního vína, prý na posilnění. Maminka mi pravidelně dávala ke svačině kávovou lžičku na chleba s máslem. Byla stále zima, tak mi mezi okny vydržely na celý týden. A vína štamprlátko, ale to mi nechutnalo, tenkrát jsem to ještě nedovedla ocenit. Tatínek si ani jednou neloknul, tak mi vydrželo hodně dlouho.
Pan farář byl velice hodný člověk, ale trápil nás s docházkou do kostela. Zvlášť v zimě, když nás při klečení zábla kolena. Bývali jsme soustředěni před oltářem za zahrádkou, aby nás měl na očích. Abychom si ulevili, místo na kolena jsme si sedali na bobek a drželi jsme se, abychom nespadli, ale jednou se to nepovedlo a my se jako štrúdl zřítili na zem. Měli jsme z toho legraci, ale pan farář se zlobil, jaký povyk to udělalo, ale klečet jsme už nikdy nemuseli, abychom neudělali další ostudu, a mohli jsme jen stát.
Také lipnické paničky v nejlepších letech pana faráře zbožňovaly, byl to hezký člověk, a tak si sedávaly až na kraj lavice, aby při konečném kropení mohly vystoupit do uličky a byly tak kropence se svěcenou vodou a hlavně faráři blíže. Ten měl jejich úmysl dávno prokouknutý a tak je bohatě pořádně pocákal. Paničky měly radost a pan farář zábavu.
Ale stejně dřívější latinsky sloužené mše byly poetičtější a povznášející. I my odpovídali knězi latinsky, ačkoliv jsme nevěděli co, ale bylo to tajuplné. A kázání z kazatelny ? Měl výborný přehled po všech svých ovečkách. A mše sloužené před oltářem, co úcty v lidech budily ! A teď ? Kněz stojí u pracovního stolu, do zadní části kostela sotva dohlédne a všude jen obyčejná čeština, nic tajuplného ! Určitě ty změny mají na svědomí závistivci, kteří chtěli mít kontrolu, kolik vína si pan farář do kalichu nalévá.
Ó tempora, ó mores ! (Ó časy, ó mravy !)
Ale teď jsme dlouho zapomněli na pana Hitlera ! Copak asi dělá ? Teď právě před Moskvou zamrznul, takže pomalu zapomněl na umělé jezero a světovou přehradu a svou tvůrčí mysl uvrhl na oblast bližší. Začal snít podporován dvorním architektem Speerem, o výstavbě nového Berlína a hlavně Říšského kancléřství, které musí mít desetkrát větší kopuli než má sv.Petr v Římě. Speer ho však varuje, že tak bude snadným cílem, ale on rozhodně pravil, že to nepřipadá v úvahu, že má od Goringa (velitele vzdušných sil) zaručený slib, že se nad Berlínem neobjeví ani jedno nepřátelské letadlo. Tak nevím, jestli všichni byli blázni nebo si z Hitlera blázna dělali. Asi oboje. Nebyl to první blázen na trůnu, bylo jich už požehnaně. Vezmeme-li takového Caligulu, no ten celkem nebyl světový, bláznil a vraždil zatím jen v rámci rodiny a do senátu vodil na porady koně. Ale takový Nero už byl jinší štramák, dokázal vyvraždit skoro celý Řím, ovšem na sebevraždu si už netroufal, musel mu posloužit přítel. No a co takový Čingischán, ten už byl světový, ten už ubezdušil celý Orient a pak ho stáhli zaživa z kůže. (Teď vám musím něco prozradit: Už jako důchodkyně jsem pracovala v Národním muzeu jako hlídač sbírek a tenkrát se vážně šuškalo o tom, že ta jeho kůže je skvěle impregnovaná právě zde a uchovávaná mezi nejtajnějšími deposity. Mělo to snad zvýšit návštěvnost, či tajuplnost ?
No, a co se Hitlera týká, toho už prorokoval Ludvík Bavorský (bratranec císařovny Sisi, té propíchnuté). Tvrdil, že z jeho země vzejde strašná stvůra, která téměř vyhladí lidstvo a bude jako on bezmezně milovat Wagnera a jeho hudbu. Wagner byl jeho oblíbenec, byl mezi nimi úzký vztah. Ludvík jej zahrnul veškerým bohatstvím, takže si nežil špatně. Byl ale stižen vážnou kožní nemocí a tak se musel oblékat jen čistým hedvábím.
Ludvík při svých neustálých vidinách budoucího netvora zešílel, skočil do zámeckého jezera, kam strhl i svého lékaře a oba se utopili. Co se Hitlerovy charakteristiky týká, měl naprostou pravdu. Wagnerova hudba zněla celým jeho životem, ani beethovena neuznával, jen samý Wagner, Wagner -. No, a co se té stvůry týká, o tom není nejmenší pochyby.
A také pan Heydrich se dočkal své předpovědi. 27.5.1942 na něj byl spáchán atentát. Ač nedokonale, byl těžce raněn. Stalo se to přímo pod Bulovkou, kde byl okamžitě hospitalizován, ovšem pod ošetřením pouze německých lékařů. Jeho zranění nebyla smrtelná, ale nastala otrava a pro tu ještě nebyla antibiotika. A nebo mu někdo pomohl ? Mezi lékaři byly samé vyšší šarže, takže lidé inteligentní a ti měli Hitlera už tenkrát plné zuby. Viděli, že vše vede jen ke krachu. Heydrich zemřel 4.6.1942 a co následovalo, není nutno připomínat. Zastoupil ho K.H.Frank a Lidice, Ležáky, denní popravy ve městech, kde visely seznamy všech mrtvých denně nové, na všech rozích. Stačilo o někom se dozvědět, že schvaloval atentát a byl to ortel smrti.
Lipnice byla naštěstí na hony vzdálena od hlavního dění a tak se našli vtipálci, kteří místo pozdravu na sebe halekali: "tys prej taky schvaloval atentát na Heydricha!"
Jak je vidět, Švejk stále udává tón a my byli stále nepoučitelní !
Pro dnešek končím a těším se nashledanou před vánoci.

V příští kapitole: "Nejstrašnější noc v životě hostinského Alexandra Invalda".



Část sedmá - Nejstrašnější noc v životě hostinského Alexandra Invalda

Bylo pár dní po dušičkách 1942, když dobrý přítel Lexy Invalda kráčel večerem od rybníka Smetanovec, který měl pronajatý k rybolovu. Bývalo tam množství úhořů, ale málokdy některého chytil - a když, byla to pochoutka. Dnes, jako většinou, nenesl nic. Byl ponořen do úvah, proč asi neberou, ale řekl si, že už je to letos naposled, co sem zavítal. Dával jim knedlíky, žížaly a lecjaké pochoutky, ale oni nic. A také už byla pořádná zima a smutno na zdejší vysedávání, mlha lezla pod kabát, nikde živáčka, kolem rybnáka pustá krajina, na jedné straně les a potůček. ve vodě jen občas šplouchnutí, jako na posměch. Už i tráva žloutla, zkrátka podzim. "No, vždyť už za pár týdnů bude sv.Cecílie a ta sněhem pole kryje. Nesmím zapomenout na manželku, bude mít svátek". A tak se nořil do všelijakých úvah a pomalu docházel k hlavní silnici k Lipnici a těšil se, až bude v teple. "Dám si u Lexy asi panáka pro zahřátí a popovídáme." Do přemýšlení se od Lipnice najednou ozve ryčná muzika. -"Bože, to je pochod Radeckého, proč to Lexa pouští z amplionu ven, tím se těžko zavděčí v tuto dobu korzujícím zamilovaným párům. Ale tohle přece nehrává Praha v tuhletu dobu, proboha, co to loví v rádiu ?" a podvědomě přidává do kroku. Pomalu bude u dílny přítele Rajdla, a v tu chvíli muzika, jako když utne. A nastupují tympány: ta- ta- ta- tá- ta- ta- ta- tá- a Morseovo vítězné V se nese do éteru! "Von loví cizinu!" A teď už klus! A je to tady: "Volá Londýn!" - A teď už cval! "Volá Londýn", hřmí nad Lipnicí a přítel již míjí řezníka Matějku, "posloucháte večerní zprávy pro Československo" - a teď už trap! Už je u Větvičky, občas zarachotí otvírající se okno. "Slyšíte nás na vlnách...". "Kristepane!", míjí poslední roh a zabíhá do dveří hospody, kde v lokále obsluhuje paní Invaldová. Vletí do chodbičky a do světnice, kde je naprostá tma, bezvadné zatmění a absolutní ticho. Jediná změna - paprsek z nedovřených dveří osvítil místo, kde stává na stole rádio. Tam je ohromná kupa. Zvenčí sem doléhají už první zprávy, jak "Pouštní liška" - Rommel v Africe urputně bojuje o každou píď země, je téměř u Alexandrie - a tu přítel píchne prstem do kupy- nic. Píchne víc, kupa nadskočí a jako na péru se vymrští zježená hlava Invaldova. v paprsku světla pozná kamaráda: "Jo to seš ty ! Fuj to jsem se lek ! Vona ta peřina propouští zvuk ?" "Ne, ta peřina zvuk nepropouští, ale ty ho pouštíš ampliónem na celou Lipnici z vokna ven".
"Ježíšmarjá!", zařve hospodský a ruka skočí po knoflíku. Zvenčí ještě doznívá ozvěna - "Afrika" -
"Ježíšmarjá, co teď ? Co budu dělat ?"
Z obou kamarádů teče pot, z jednoho horký - po cvalu, z druhého ledový - z hrůzy.
"No to je hrozný," úpí hostinský, "no to je hrůza, co teď ? Vono by se pár blbců našlo, který by mě udali a teď v tý hajdrichiádě, dyť voni mě postaví rovnou ke zdi, co myslíš ?" "No jo, vono je dycky lepší počítat s tím nejhorším." "No a co tím myslíš ?" "No třeba, že ráno bude stát pod voknem gestapo." "Ježíšmarjá, co jen teď dělat, co dělat ?" Chudák Lexa se chvěje po celém těle a skoro padá do mdlob.
"Heleď," dí přítel, "teď máš šok, tajdle si lehni na kanape a já tě přikreju tou peřinou, je eště krásně horká vod rádia a to ti udělá na nervy dobře." "No jo, a teď už můžeš,Petře, rozsvítit." "No to už jo. A potřeboval bys nějaký šnaps, máš tady něco ?" "Támhle nahoře je koňak, ach bóže, co se mnou jen bude, Kristepane!"
A tak dobrý přítel podává ubohému kamarádovi jednu číšku za druhouaž tento, za stálého braní jména božího nadarmo a prohřešuje se tak proti druhému přikázání božímu, pomalu se ztrácí v lihové agónii. Dobrý přítel do sebe také jednoho panáka investuje, pak opatrně obhlédne situaci, co je třeba, přeladí Londýn na Prahu, přesvědčí se o vypnutém ampliónku, zhasne a potichu odchází do ponuré tmy a kráčí k domovu. Doma si ještě doposlechne zprávy z Londýna a uloží se ke spánku. Usíná spokojeně s vědomím dobře vykonaného bohumilého skutku.
A nad všemi lidmi dobré vůle se rozprostírá milosrdná noc.
A přišlo ráno. Paní Invaldová přišla budit manžela. Ten tonul v hluboké kocovině a těžko se probíral. Ještě v polospánku líčil manželce, jaký měl strašný sen, jak vysílal do Lipnice Londýn a oba se tomu pobaveně smáli. "Jo." říká paní, "viděla jsem tu večer přeběhnout Petra. To jste se spolu asi pěkně zlinkovali a tobě se pak zdají tyhle blbosti. Eště ti uvařím silnej oukrop a pudeš si do lokálu sám." Lexa zhltl česnečku a vrávoravě se odploužil. Paní si šla po šichtě odpočinout. Do hospody se už dobývali první zákazníci. Kameníci - ten pro buřta, ten pro housku a všichni pro skleničku něčeho silného - a tvářili se pořádně naštvaně. A najednou to propuklo: "Tos nemohl ten Londýn nechat puštěnej až do konce ? My to doma nechytneme a nevíme, co je novýho a nakonec prej bejvá dycky Ňáká anekdota!" Lexa se začne opět propadat do šoku: "A sakra, tak vona to byla skutečnost!" A znovu začne v duchu ouvikat a hřešit proti pánubohu. "Ještě že to manželka neví, aspoň je v domácnosti zatím klid." Vřava se znovu stupňovala a chudák Lexa v polomátohách už nevěděl, co je pravda a co sen a zapomínal inkasovat, takže tentokrát si zákazníci odnášeli nákup zadarmo.
Hostinský se běžel honem podívat po zatemnění z okna, jestli před domem nestojí chlapi v hnědých kožených kabátech. Zatím nic. Chudákovi se všechno točilo dokola a potřeboval znovu ulehnout.
Jak to u Invaldů později dopadlo, toho nebyl nikdo svědkem, ale růžové to asi nebylo, protože paní ho nechala v lokále celý den péci se ve vlastní šťávě. A byl to sakramentsky dlouhý den.
Každý aktér se vrací na místo činu, tak i dobrý přítel se přišel podívat. Nechtěl, ale ještě víc bouřil atmosféru, tak jen z dálky ukázal Lexovi palec nahoru. Ten se pomalu uklidňoval, odháněje od sebe vidinu kulky v hlavě u zdi. Naštěstí, žádný udavačský blbec se nenašel. Tenkrát jsme se měli všichni svorně rádi.

- - -

A o co z vysílání lipničtí přišli ?
Na Africké frontě úspěšně válčil na německé straně proslulý Erwin Rommel, pro svoji záludnost zvaný "Pouštní liška" a sklízel jedno vítězství za druhým. Od Hitlera dostal ve vykládaných kazetách mnoho vyznamenání a dokonce i maršálskou hůl. Anglické vojsko před ním stále ustupovalo. A byli už téměř u Alxandrie a hrozilo, že přijdou i o Suezský průplav - a to se nesmělo stát. Byla to jediná cesta pro přísun všeho materiálu. Tenkrát na ně přiletěl sám Churchill, aby jim zvedl mandle a přivezl s sebou nového velitele a to maršála Montgomeryho. Ten prý nosil zásadně kraťasy, z kterých koukaly tenké nožky. Na hlavě měl velký černý baret, který měnil za exotické klobouky. Stále se smál a byl prý pomalý a líný, ale měl za ušima. Celý svět ho znal pod jménem Monty. A ten přinutil Rommela stáhnout se trochu zpět až k malé africké vesničce El-Alamein. Pomocí zrcadel vykouzlil Němcům ilusi fata morgány, a tak se Angličanů a tanků zdálo dvakrát tolik. Na pomoc přiletěli i australští letci, kteří Němce pořádně zmasakrovali. Rommel žádal Hitlera o povolení kapitulace, ale kdepak ten, ani slyšet. Tenkrát ještě do bojů zasáhl tropický liják, a obě vyprahlá vojska se z napršených louží napila. A to neměla dělat ! Na obou stranách vypukla úplavice. Jenže - Angličani měli Sulfaguanidin, kdežto Němci Sulfaguanidin neměli a tak se stalo, že bitvu u El-Alameinu prý doslova "pro...li". Rommelovi byla odňata maršálská hůl a byl převelen na francouzskou frontu (abych doplnila jeho osud: tam mu později začal šlapat na paty Patton a když se nešikovně připletl k atentátu na Hitlera, a ten zůstal živ, dostal od něho poslední vykládanou kazetu, kde ve vatičce ležela ampule s cynkáli. Nu, tak svět odplácí(.
PS.: El-Alamein se navždy dostal do světových dějin a jeho jméno aktuálně přešlo na dlouhý čas jako pojmenování nepříjemného tělesného projevu. Kamarád kamarádovi: "Chvíli neposedíš, kam stále odbíháš"? "Ále, Alamein." "Ó je," konstatuje první s útrpným výrazem ve tváři. Dokonce i venkovní budky pod vyřezávaná srdíčka dostávaly nápis Alamein.
Maršál Montgomery dostal za toto vítězství šlechtický titul "Vikomt z Alameinu". A to se stalo 4.listopadu 1942, přesně v den vysílání malého amplionku hostinského Alexandra Invalda.

- - -

Hříčka osudu závěrem: Přeskočme 50 let a dostaneme se do mírového Německa devadesátých let. Můj syn tam jezdí po různých městech při svém koncertním turné. A tam se jednou stane, že za ním po koncertě přijde starší pán, producent vážné hudby, pogratuluje a představí se jako Erwin Rommel. Přivádí jej jeden člen orchestru se slovy: "Tady ti vedu Pouštní lišku mladší." Ano, není to nikdo jiný než syn válečníka. Při zmínce o Pouštní lišce se pán rozesměje a rozesmějí se všichni kolem. A dojde dokonce na poplácání po zádech za všeobecného veselí !
No vida, tak už se zase plácáme po zádech ! A kdy bude válka ? Cože, kdo se to rouhá ? Jen se dál plácejme a ať nám to už vydrží "jakož nyní, tak i vždycky až na věky věkův, Amen".
A v tomto duchu chci vám všem, milí lipničtí, popřát krásné Vánoce a celý další rok 2016.
Vaše Dagmar Kalenská

V příští kapitole: Pokračujeme dál životem v Protektorátě Čechy a Morava.



Část osmá - Pokračujeme dál životem v Protektorátě Čechy a Morava

Tak pokračujeme opět dál, v roce 1943, čtvrtém roce války. Zima je opět krutá, jako všechny ty válečné. Dokonce dělníci z kamenolomu byli odvoláni k odklízení sněhu z hlavní silnic. Jako vždy ta nejhorší byla k Dolnímu Dvoru. Tam stály vyházené závěje někdy až tři metry vysoké a jezdilo se tudy jako tunelem.
A na tom našem dvoře už také něco krákoře a nemůže se dočkat sluníčka. Většinou hlavně v kůlně, protože se do sněhu drůbežím nožkám moc nechce. Ale ven je to chvílemi vábí a tak pilně odhazuji sníh, aby se aspoň proběhnout mohly. Letos budeme mít i pár kachňátek a housátek, aby bylo veselo. Králíci v kotcích už také veseleji dupou, budou mít i výběh, aby se mohli proběhnout. Mám je ochočené, dají se chovat i vozit v kočárku jako panenky.
Nu, a co takhle na bojišti? Ale hodně! Leningrad je osvobozen,u Moskvy mrznou Němci a berou do zaječích, jen Stalingrad dosud roní krvavé slzy. Tam se urputně brání generál Fridrich Paulus a od Hitlera pro povzbuzení dostává 30. ledna opět maršálskou hůl. Ale i s tou se vrhá hned 31. do Stalinovy náruče. Hitler jej chce vyměnit za Stalinova syna, kterého má v zajetí, ale Stalin syna raději obětuje za tuto exkluzivní trofej, která tvoří pak dlouhá léta okrasný exponát (však to byl také fešák) a který tam rád zůstává, ušetřen Hitlerovy ampulky. Ubohý Adolfe, špatně sis ty svoje kluky vychoval.
Ty je chlebem a holemi (maršálskými) a oni tebe jen kamenem a atentáty. Měls o ně ty hole raději přerazit! Spokojený Paulus se skamarádí se Stalinem a zůstává v Rusku až do r. 1953. Pak se vrací do NDR a zakládá „Protinacistické hnutí“, které vede až do své smrti.
A tu i tam začínají na Lipnici také pomalu zurčet potůčky tajícího sněhu už nesmělého jara. Svět je veselejší a k novému životu se probouzí i lepší nálada. A leckdy si už můžeme aspoň pootevřít okna. Zvlášť ty k východu, když vysvitne slunce. A ve slunných dnech nastává v domácnostech jarní větrání šatníků. Vzduch už profukuje všechny truhly a otevřené skříně a je nutno doplnit je nějakou vůní pro pocit čistoty. A tak mě maminka posílá s nádobou do drogerie pro čínskou pačuli (rostlina patchouli), která byla nejznámější vůní v domácnosti, která je snad nejkrásnější na kterou se pamatuji,hořce kořeněná vůně našich babiček a ještě i maminek a dodnes krásnější neznám. Tenkrát se prodávala po litrech a stála pár korun, dnes se prodává po pár kapkách a stojí „majlant“.
Tenkrát vedl drogerii a parfumerii pan Josef Větvička. Obchod měl v průčelí náměstí ve výstavném domě zvenčí i zevnitř. Dům pocházel buď z první republiky, nebo dokonce až z Rakouska, toho, ani stavitele se nikdo nemůže dopátrat. Větvičkovi jej zdědili po rodině Houbových, když se jako světoběžníci vrátili až z daleké Brazílie. Museli být světa znalí, vzdělaní, museli znát pro tamější běžný život portugalsky a pan francouzsky, jelikož byl šoférem na francouzské ambasádě přímo v Riu de Janeiro. Toto nám sdělili manželé Větvičkovi z Velimi, kteří jsou blízcí příbuzní. (Pan Větvička je synovcem našeho drogisty.) V Riu pan Větvička vystupoval dokonce v livreji ve francouzských barvách.
Dům měl původně do náměstí široká vrata, která si Josef s Boženkou, majitelé, přestavěli na velice vzhledný a moderní obchod.
Za pultem stával pan Větvička i s paní, která stále ctila exotickou modu a prohlašovala, že je na ni zvyklá z Ria, kde nosila stále bílý oděv. V obchodě nechyběl ani malý psík zvaný Kiki, který stejně jako jeho paní v Riu, chodil stále i v Lipnici v bílém. V psích rasách se nevyznám, ale těmto psíkům se v našich krajích říká „smeták“. Na rozdíl od oděvu své paní, vyžadoval jistě značnou údržbu.
Manželé byli v obchodě stále spolu, zlé jazyky ale tvrdily, že to vzhledem k manželské věrnosti účel má.
Na pultě stávala stříbrolesklá kasa, která zářila starobylou propracovaností a zdobením, dnes by to byl krásný muzejní kus. Otvírala se klikou za zvonivého cinkotu a pan Větvička ji otvíral rukou plnou zlatých prstenů. Kdo byli vlastně Větvičkovi? Nebyli to z kraje rodáci. Kde se vzali v Brazílii, kdo je tam poslal? A proč přišli na Lipnici? Jen k tomu dědictví? Což se jim ve světě nedařilo dobře? Ani jejich dům neznal stavitele, musel to být zámožný občan. Vznikly četné dohady, kde je tomu začátek. Bohužel, není tu už pan Pič, ten by všechno objasnil. A tak nejlépe bude, necháme-li na všem tajemství a minulost „Kauzy Větvička“ necháme spát.
Po důchodu se manželé odstěhovali do 1. patra a dům koupili Čapkovi. Když paní Božena ovdověla, jedna její dobrá známá jí dávala vytahovat zdviží tašku s nákupem vzhůru, protože už špatně chodila.
Manželé Větvičkovi jsou pochováni Doksanech na Litoměřicku, kde asi také měli přízeň. Dům nyní vlastní Martin Hašek.
Dovolili jsme si dokonce kontaktovat pana RNDR. Václava Větvičku ze Štiřína, zda není v příbuzenském vztahu s naším drogistou. Pan doktor byl tak laskav a poslal nám celý svůj rodokmen, s podotknutím že jeho rod sestává ze dvou linií a on je v té druhé než náš lipnický. Takže přízeň skoro nepřipadá v úvahu. Ale myslím, tam někde hodně vpředu se obě linie musely jistě setkat. Panu doktorovi mnohokrát děkujeme a při této příležitosti jej prosíme, aby nám v některém Prima receptáři pana Postráneckého tento botanický Vševěd, laskavě osvětlil onu dávnověkou a voňavou rostlinu, dosud nedoceněnou Pačuli (patchouli) a řekl nám o jejím tajemství. Mnohokrát děkujeme. Lipničtí občané.
A jak šel čas, prosakovaly i zprávy z bojiště i vnitrozemí. Dosud doznívalo zatíkání po Heydrichovi. Na dopisy se lepily známky s jeho posmrtnou maskou a platilo se dvacetikorunou s portrétem jeho syna. Vyprávělo se, že Němci v koncentračních táborech usilují o zničení nejprve Židů, pak cikánů a Čechů. Lidi s nějakou tělesnou vadou hned usmrcovali.
Bála jsem se o tatínka i o sebe, protože jsem měla po druhé operaci právě nohu v sádře. Nikdo mi to neuměl vymluvit. Tak jsem se uchýlila k vlastnímu pokání a ráno než všichni vstali, jsem se pravidelně modlila 30 otčenášů. Byly právě prázdniny, takže ani učení nerozptylovalo, jen na dvoře ta němá tvář kolem pobíhala, jakoby mi rozuměla. Padla na mě těžká deprese, pokud dítě je jejich schopno, nespala jsem. Tenkrát jsem už slušně hrála na piáno a objevila jsem v Myšárně harmonium. Hned jsem si ten kostelní tón oblíbila a začala hrát svou oblíbenou „Matičko boží.“ Hrála jsem ji stále znovu a znovu. Pro svoji útěchu jsem zašla i k panu faráři. Ten mě obětavě vyslechl a nabídnul mi úžasnou věc. Směla jsem si u něho vypůjčovat klíče od kůru (kostel býval otevřený) a mohla jsem hrát na varhany. Ach, to bylo něco jiného. Nástroj jakoby souzněl s mojí duší a cítila jsem velkou úlevu. Samozřejmě zas to byla „Matičko boží.“ A tak každou možnou chvíli jsem spěchala do kostela.
Na konci prázdnin celá naše rodina byla pozvána na zahradu pana Piče. Bylo to k večeru a tam na kraji Trávní cesty mě okouzlila příroda i celá zahrada, stavěná stupňovitě až k vrcholu kopečku. Sedli jsme si tam na lavičku a dospělí si povídali o všem možném. A v tom večerním čase, kdy už se hodně setmělo, jsem prvně v životě tak pozdě uviděla svítit miliardy hvězd, které plály na volném nebi nad celou vysokou strání, svažující se až dolů k Vorlovům. Byla jsem tak omámená, že jsem zapomněla na svůj zármutek. A co na tom konci za hvězdami, tam je asi ono nesmírné vesmírné „Něco“, co nás dovede dohnat do extáze štěstí a v bolesti je tou naší poslední útěchou. Nevymlouvejme se, je to tak, už každý z nás se musel octnout v této situaci.
A tak takhle, k takovým úvahám dokázala válka dohnat i zoufalé dětské duše.
Později jsem se dozvěděla, že jako Vejvodova „Škoda lásky“ se stala téměř hymnou západních armád, „Matičko boží“ je Smetanovo dílo, které zaujalo celou Evropu jako nejkrásnější církevní mariánská píseň.
A teď už nechme lyrického tesknění, je tu už první den školy, který napovídá dupat na stropy bytu. Po celé prázdniny tu bylo veliké ticho. Tohle hlásí opět živelný hluk a nastávají konečně veselejší časy.
Nu a co hned druhý den?
Z ministerstva školství přišel od Emana Moravce výnos, že v tomto roce 1943 – a dále se zavádí přísnější klasifikování žáků a to 1–6 (slovy šest).
To je zatím nejnovější vtípek pana ministra. Doufejme, že snad poslední.


Vzpomínky na školu v Lipnici od pana Kořenáře.

Moje vzpomínka na moje školní léta na základní škole v Lipnici n/S, spíše však na spolužáka Rudolfa Krále.
Od lidí ve vyšších věkových kategoriích slýcháme, že prožili „zlaté časy“ a vymezují je většinou obdobím jejich dětství, mládí – tedy asi první čtvrtinou či třetinou lidského věku. Důvodů, které uvádějí pro tohle tvrzení je více, i když celá řada z nich se nechá jistě dobře zobecnit. Slýchali jsme to od našich prapředků a nejvíce asi od rodičů s patřičným postesknutím si nad během času, který všechno odnes.
Svým věkem patřím již také k pamětníkům, vždyť světlo světa jsem spatřil na počátku 2. světové války na Vysočině a ta zůstala mým domovem prakticky až do dnešních dnů. Přírodní podmínky zde vždy byly tvrdší a od nich se odvíjel i život. Mohu ale potvrdit, že rodný kraj má svoje kouzla, kterými přitahuje už proto, že v něm jedinec ve vzpomínkách prožívá znovu a znovu okamžiky, chvíle, události ….. s povědomím, že i když vše nebylo ideální, bylo mu zde dobře. Bylo nám dobře i v době našich školních let, které jsme prožívali i v lavicích lipnické školy. Tahle škola nebyla asi nijak výjimečná, ale svoje specifika určitě měla. Samozřejmě jsou poplatná a zásadně ovlivněná dobou a jejím společenským možnostem.
Současník tedy musí mít určitou představivost, chce - li do minulosti nahlédnout. Jistě k tomu mohou přispět i prožitky účastníků ….

Vzpomínka na Rudolfa Krále:
Když jsme po absolvování 5. ročníku v červnu 1953 opustili školní budovu školy na lipnickém náměstí (dnes zde mají zázemí lékaři) a od září téhož roku se zabydleli v té „zámecké“, museli jsme dodržovat i trochu jiná pravidla a ta se týkala také přestávek ve vyučování. Jedním z nich bylo, že o velké přestávce jsme v době špatného počasí korzovali po chodbách a učebny se větraly, v případě dobrého počasí museli všichni žáci před budovu - to sice přinášelo problémy s přezouváním, do kterého se nám nechtělo i když svoje obutí i svršky jsme měli ve třídě, neboť v budově nebyly šatny. Vítali jsme ale pobyt venku, vždyť nejbližší okolí školy, kam jsme se mohli rozeběhnout, skýtalo docela dobré příležitosti se i všelijak vydovádět a to i se spolužáky z nižších i vyšších ročníků. Některé z našich dětských a školních radovánek byly ovlivňovány i děním v obci. Například divadelní představení ochotníků obce bylo jednou takovou významnou událostí a většinou plný sál sokolovny při vlastním představení a to i při opakovaných provedeních, toho byl důkazem. Ochotníci, což byli místní divadelní nadšenci, každoročně nacvičovali aspoň jednu hru pod vedením místního amatérského režiséra* , připravovali si i kulisy a další potřebné rekvizity. Scházeli se celkem pravidelně na zkouškách, kterým bývali občas přítomní i někteří ojedinělí zájemci. Repertoár ochotníků se soustřeďoval na hry, které byly lidem blízké. Asi tedy nikoho nepřekvapilo, když se jednoho dne rozhodli pro „Lucernu“, zřejmě nejznámější divadelní dílo Aloise Jiráska. Veškeré přípravy i vlastní představení probíhaly zcela tradičně, i když zde přeci jen došlo k něčemu, co ovlivnilo na čas naše přestávky před školou. O něco starší spolužák Ruda Král začal totiž tuhle hru předvádět vždy na nějakém vyvýšeném místě před školou a v jejím okolí jako jediný „herec“. Znal snad doslovně texty jednotlivých postav, které pak dokázal prezentovat včetně průvodního slova, jak vypadá scéna, jak se která postava pohybuje, jak je oblečena a nalíčena. Okoukal to na zkouškách i při samotných představeních. Bylo to zábavné, legrační a přiznám se, že jsem mu záviděl a možná nejen já….. Přestávka pak ale bývala velmi krátká a tak vlastně vzniklo něco jako seriál, na který jsme se těšili a smutně jsme nesli, když Ruda do školy nedorazil, což u něho nebylo nic až tak mimořádného. Pokud jsme našli v kapse dvacetník, rádi jsme jej předali Rudovi za jeho výkon do jeho ušmudlané čepice….. On ale uvítal i třeba kus svačiny o kterou se s ním někdo rozdělil. Pravda neoplývali jsme penězi, ale pokud my jsme žili skromně a spíše chudě, pak Ruda byl na tom podstatně hůře. Bylo to na něm vidět na první pohled. Oblečen byl vždy jen do něčeho odloženého, nepříliš pečlivě opravovaného oblečení nesoucího stopy po nejrůznějších činnostech, kterým se věnoval. A že jich bylo…. Rád např. lezl do hradu zvláště v období, kdy zde hnízdící kavky měly mladé, aby si nějaké „vybral“ – byl samozřejmě jedním z nás, kteří to takto praktikovali a pak je „chovali“ doma včetně snah je něčemu „naučit“, „vycvičit“. Ruda byl ale asi jediný, kdo svoji kavku nosil i do školy (třeba pod oblečením, nebo v kapse) a nutně měl problémy s vyučujícími při vyučování, se kterými nás o přestávce podrobně seznamoval…. Školu on ale nijak vážně nebral – často propadal. Snad jako nalezené dítě se Ruda dostal do jedné velmi chudé lipnické rodiny, která žila v rozpadajícím se baráčku pod domkem, v němž žil spisovatel Jaroslav Hašek. Chodíval jsem okolo, ale vždy jsem byl rád, když už jsem ho měl za zády, působil tajemně až strašidelně. Vím, že v baráčku bydlela nějaká starší paní a její syn starší než Ruda. Ani jeden z nich ale o něj neměl velký zájem. Neměl ani mnoho kamarádů, vystačil si většinou sám, když dlouhý čas se široce rozevřenými pažemi pobíhal po Lipnici a blízkém okolí a napodoboval let letadla včetně zvukových efektů. Občas běhal za nějakým starým kolem či obručí a vůbec se choval, jako by měl svůj svět …. Veřejnosti se jevil jako malé dítě, v očích občanů to byl chudák, který se ani pořádně nenají a díky tomu mu i ledacos prošlo …. A asi nejen v našich očích spolužáků to byl špatně se učící kluk – prostě byl hloupý, jak se to tehdy běžně označovalo.
Jenže opravdu to tak bylo, když se dokázal celou divadelní hru naučit zpaměti a předvádět ji i s těmi detaily, jak to bylo dříve popsáno?
Jaké byly jeho další osudy mi není známo, údajně snad nakonec někde poblíž hranic zase „létal“ a zaběhl do hraničního pásma, kam byl vstup zakázán a pohraničníci použili zbraň.

Vysvětlivka:
* Lipnický občan, nadšený herec ochotník a amatérský režisér p. Jaroslav Procházka, povoláním kominík se o divadlo zajímal velmi intenzivně a podařilo se mu zvítězit v dosti náročné televizní soutěži 10 stupňů ke zlaté. Jeho řemeslo se mu stalo nakonec osudné, zahynul tragicky při výkonu povolání …..

Jaroslav Kořenář

Vzpomínky na školu v Lipnici od pana Boumy.

Skončila válka a mně začaly povinnosti. Zavolala škola. Maminka mě slavnostně oblékla a šla se mnou do první třídy Obecné školy. Tak se tehdy říkalo 1. stupni Základní školy. Škola byla v místě dnešního zdravotního střediska. Hned mi tam padla do oka jedna dívenka a tak z toho byla první platonická láska.
Ve slavnostně vyzdobené 1. třídě nás uvítal učitel p. Miřácký. Ten byl zároveň řídícím Obecné školy. Po něm přišel p. Kučera. Tak se tehdy říkalo ředitelům Obecných škol. Ti zároveň ve škole bydlili a učili. Od p. Kučery se pamatuji rčení: Čárka se dělá před že a aby, protože to povídaly staré baby.
Ve škole jsme začínali psát tužkou. Ve vyšších třídách nám povolili psát perem s násadkou. V lavicích byly nádobky na inkoust, zvané kalamáře. V sešitech musely být savé papíry, zvané pijáky. O kaňky nebyla nouze. Tato pera zřejmě byla pozůstatkem, kdy se ve školách učil krasopis. To už dnes nikdo nepamatuje. Nebylo by tomu na škodu. Dnes v době počítačů pomalu zapomínáme psát, hlavně čitelně. Někdy se mi stane, že mám problém po sobě něco přečíst. Potom nám dovolili plnicí pera, ale ne ledajaká. Musela být pro nás určena, např. zn. Žák.
Do Obecné školy jsem chodil 5 let. Sem chodily děti z blízkého okolí. Volichova, Broumové Lhoty, Vilémovce, Vitonína Dolního Dvora a okolních samot. Neměly to lehké. Autobusy jim žádné nejezdily a tak musely chodit pěšky za každého počasí. Ve třídě jsme měli veliká kamna, žádné ústřední topení nebylo. Paní Pohlreichová, to byla školnice, kamna řádně roztopila a děti si tam sušily oblečení. Trochu vzpomínám na učitele. Mimo p. Miřáckého a Kučery si vzpomínám na pí. učitelku Enderlovou, vdanou Charamzovou. Ta byla přísná a nikomu nic neodpustila. Také zde působil jeden soudruh učitel, ale tomu nemohu přijít na jméno. /Nemohu si na něj vzpomenout/. Jinak si na ostatní učitele již nepamatuji, anebo se mi pletou s učiteli na Měšťanské škole. Ze začátku jeden učitel učil ve třídě vše.
Po skončení Obecné školy jsme přešli do Měšťanské. To je dnešní druhý stupeň. Ta byla v bývalém zámečku, který je součástí dnešní školy. Budova uvnitř asi dnes vypadá jinak. Vše bylo staré. Zde byl ředitelem školy p. Kalenský. Jedna třída byla v přízemí vlevo a říkalo se jí myšárna. Do školy přibyli žáci ze širšího okolí. Např. Řečice, Kejžlice, Dolního Města, Křepín a Bratroňova. O žáky v Obecné i Měšťanské škole nebyla nouze.
Učitelský sbor byl již pestřejší. Pamatuji se na učitele Koťaru, Štěpka, Farkače, Hermana, Zikmunda a učitelky Hermanovou a Bělohlávkovou. Na pí. Hermanovou mám hezkou vzpomínku. Trochu ráčkovala. Když nám řekla, že jsme trrrdla nebo tele telecí, tak to bylo úsměvné. Jelikož byla malá, když nám chtěla dát pohlavek, tak se žák musel postavit pod stupínek. Občas jsme nějakou dostali nebo také rákoskou přes prsty i od jiných učitelů. Doma si člověk nemohl stěžovat, protože by dostal podruhé. Rozhodně to nebylo na škodu. Učitelé měli asi jinou autoritu než dnes.
Na tělocvik jsme chodili do sokolovny nebo na hřiště. To učil p. Farkač. Nepamatuji se, že by ředitel školy p. Kalenský něco učil.
Ve škole se pořádaly na ukončení školního roku výlety. Nevím, ve kterém ročníku jsme jeli do Prahy. Celý den jsme chodili po městě a večer jsme šli do Národního divadla na operu Messinská nevěsta. Měli jsme lístky k stání na balkoně úplně pod střechou. Chvíli jsme koukali, potom si sedli na zem a krásně usnuli, jak jsme byli utahaní. Po divadle jsme ještě jeli domů. Opravdu zážitek.
Další výlet jsme měli do Kutné Hory. Prohlédli jsme si v Sedleci Kostnici. Byl to pro nás trochu hrůzostrašný zážitek. Potom jsme byli v chrámu sv. Barbory. To byla nádhera. Asi jsme byli ještě ve Vlašském dvoře. Ale na ten si z té doby nepamatuji.
Během mé návštěvy školy byla zkrácena školní docházka na 8 let. Potom měl žák možnost buď odejít, nebo ještě navštěvovat 9. třídu, tzv. Jednoroční učení kurz. Tak jsem jej ještě absolvoval. A tím pro mě základní vzdělání skončilo.
Napsal jsem vzpomínky tak, jak si je ještě pamatuji. Je to však již horší, protože to bude příští rok již 60 let, co jsem za školy odešel.
Tímto také pozdravuji všechny bývalé spolužáky. Bylo by hezké se po šedesáti letech setkat. Kdo by měl zájem, může na mě získat kontakt u autora neoficiálních stránek Lipnice nad Sázavou: lipnicens@email.cz

František Bouma

Vzpomínky na Lipnici od paní Srbové.

Dobrý den, moc ráda pročítám vaše stránky, jsou opravdu hodně zajímavé. Po přečtení vzpomínek pana Františka Boumy jsem taktéž neodolala, abych Vám nesdělila pár svých krásných vzpomínek na tento líbezný kraj, který jsem poprvé spatřila v šesti letech (1961).

Krásy tohoto úžasného kraje objevil můj tatínek na vojně při cvičení kolem Havlíčkova Brodu. V zaměstnání měl kolegu pana Karla Boumu, který měl na Lipnici rodiče. Ten mu toto nádherné místo doporučil na strávení dovolené. Celá naše rodina jsme si Lipnici zamilovala a bereme jí jako naše srdci nejbližší místo na světě. První roky nám pan Bouma zajistil ubytování v chatách na stráni, kde jsme strávili každý rok měsíc. Poté nám nabídl pronájem chaty pan Josef Matějka, švec na náměstí. Tam jsme jezdili pořád a pořád. Celkem 10 let. Byli jsme nadšeni přírodou, lesy, houby jsme jedli po kilech, vzduch, hrad a nádherné výhledy a atmosféra, to se nedá popsat. Pak jsme navštívili Lipnici několikrát jako výletníci a od roku 2008 tam jezdím s manželem, který Lipnici také propadl, každý rok k Haškům do penzionu na dovolenou.

Lidé zde žili tak hodní a nezkažení. V restauraci Pod hradem, kde vládla paní Boženka Boumová, jejíž kuchyně byla nade vše, jsme milovali její borůvkové knedlíky, které jsme jedli po dvojitých porcích, bramboračku, omáčky, lívance atd. a byli jsme s ní velcí kamarádi. Cestou z oběda jsme se pokaždé zastavili na kus řeči u našich Boumů. Na manžele Boumovy v životě nezapomenu. Byli skromní, poctiví, zlatí lidé, brali jsme je jako rodinu. Vyprávěli nám historky ze života na Lipnici, paní nám vařila své pochoutky a pekla takové dobroty, které už nikdy neochutnám. Celá léta jsme si psali. Chodívali jsme na poštu pro noviny a pohledy, kde nahoře bydleli příjemní manželé Niederlovi, do mlékárny, kde se chleba musel dopředu objednat, do řeznictví 2x týdně přijelo zboží, do kina na Belmonda, do Tepu – textilu, kde měli úžasné věci, tam, kde je teď U Panské kovárny. Pak byl nezapomenutelný koloniál pana Čeledy, kde jsme každý rok kupovali pro své známé suvenýry se Švejkem, pěkné veselé poutě na náměstí, každoroční Haškovu Lipnici; někdy cestou k chatám přes les jsme potkávali a povídali o starých časech s bývalým hostinským U české koruny asi 90 ti letým panem Invaldem. Byl velice čilý a vždy chodil pečlivě upraven v obleku s motýlkem.

Naši ubytovatelé Matějkovi byli moc hodní lidé, chodili si povídat a na kafíčko, zvali nás na oběd, kamarádili jsme i s jejich syny a rodinami. Každý, koho jsme potkali cestou, se dal do řeči, jestli rostou, rostou, jak se máte atd.?

Skoro každý den jsme vyráželi do“ Vorlov“ na houby. Nepotkali jsme tam ani živáčka, jen lesní zvěř. Tam byl výběr všech nejkrásnějších hub pod sluncem. Ty jsme pak večer co večer jedli jako smaženici a je mi líto, že tolik hub pohromadě už asi nikdy neuvidím. Za Ozdravovnu nebo do Vlčího hrdla jsme chodívali jen tak, když jsme potřebovali něco do polívky. Koupat jsme se chodili Ke Kamenné troubě. Obdivovali jsme krásnou čistou vodu v tolika zatopených lomech. Na výlety každoročně do města Havlíčkova Brodu, kde jsem si jako školačka koupila své první fixy (úplná novinka).

Další výlet býval pěšky do Humpolce po značce lesem a zpět autobusem, což teď již není možné. Taková škoda.

Tatínek v práci bájil tolik o lipnickém ráji, že se k nám časem přidávali jeho kolegové s rodinami a jezdilo jich tam dost. Večer jsme hráli karty, opékali výborné špekáčky s výborným chlebem a bylo veselo. Nikdy se nám nechtělo zpátky do Prahy.

Teď na Lipnici známe už jen naše milé Haškovy, paní Zdenu a Martina.

Eva Srbová, Praha

Vzpomínky na selský stav po druhé světové válce od pana Boumy.

Napsal jsem vzpomínky na lipnické řemeslníky. Nedá mi však, abych nezavzpomínal na lipnické sedláky. Byli to Ti, kteří nás živili a také nejvíce doplatili na kolektivizaci zemědělství. Vyráběli všechny potraviny, které se dnes nazývají bio. A samozřejmě bez nějakých příplatků.

Nejdříve bych zavzpomínal, jak vypadala krajina. Nepoznali jsme žádné kolchozní lány. Krajina byla rozdělena do menších polí mezemi a remízky, kde měla útočiště zvěř a ptáci. Krajina byla pestrobarevná a byla radost na ní pohledět. Všude spousta zvěře a ptáků. Dnes se nemají kde ukrýt a ani uhnízdit. Člověk šel do polí. Nad ním zpíval skřivánek, vyrušil zajíce, bažanta nebo koroptve. Dnes skoro nepotkáte zajíce a bažanti jsou vysazováni uměle. Hejno koroptví nevidíte. Dobře se pamatuji na hony. Těch bylo požehnaně a myslivci měli co střílet. U nás v hospodě se vždy po honu sešli. Předem zastřelili nějakou zvěř a nechali si udělat hostinu. Na ní bylo vždy veselo. Pamatují si dnešní myslivci, jak to tehdy bylo, nebo o tom alespoň slyšeli?

V padesátých letech začala kolektivizace. Sedláci přišli o svá pole a dobytek. Zůstaly jim pouze domy a hospodářská stavení a ne ještě všechny. Jelikož neměli výrobní prostředky / pole a dobytek/, nemohli se o svá hospodářství starat. Byli rádi, že je soudruzi nezavřeli. Rozorali se meze a pole sloučila. Také se objevila mandelinka bramborová / americký brouk/. Jako školáci jsme ji chodili sbírat. Však po kolektivizaci neměla v přírodě žádné nepřátele. Hojně se používalo DDT. Brambory byly od něj celé bílé a ještě se to píchalo do země. Dnes se nesmí používat.

A teď se dostávám k tomu, abych si vzpomněl na větší sedláky. Větší sedlák se poznal podle toho, že měl koně. A to byla jeho chlouba.

Začnu na Lipnici. Údajně největší sedlák byl p. Novák ve Vinopalně. P. Štolc, majitel pivovaru měl snad také hodně polí, ale já si nepamatuji, že by po válce létech hospodařil. Jinak na Lipnici větší sedláci nebyli.

A tak se dostávám na samoty, jak se dříve těmto hospodářstvím říkalo. U Kamenné Trouby byl mlýn p. Plichty. U mlýna měl také hospodářství. Jako kluk jsem byl s otcem ve mlýně. Měl jsem oči navrch, když jsem viděl stroje, jak mlely mouku. Ten do družstva nechtěl vstoupit. Dokonce mu nabízeli, aby se stal předsedou družstva. Na to nepřistoupil. Družstvo vedli „odborníci“, kteří byli dříve chalupníky a měli doma tak akorát kozu. Podle toho družstvo prosperovalo. Na druhou stranu od Kamenné trouby je Malířovna. Majitelkou byla paní Bendáková, která však nehospodařila. Nájemcem byl p. Maršík. V Zelenovně hospodařil p. Stejskal.

Dále se dostávám na Blatov. Před Blatovem, při cestě od Kejžlice, bylo hospodářství p. Tvrdého. Přímo na Blatově byla dvě hospodářství. A to p. Vacka, který zde hospodařil se dvěma bratry. Vedle bylo ještě jedno p. Loskota. Dále směrem k Loskotům měl hospodářství u lesa p. Kohout. Od Kohoutů směrem na Lipnici bylo hospodářství p. Vejsady, kterému se říkalo Míchalíčkovna. Dostávám se do Loskot. Zde měl hospodářství p. Vejsada a p. Hromas. Ten se však do tohoto hospodářství „ přiženil“. Byl vyučený číšník a tak bylo obdivuhodné, jak se do sedláckého stavu zapracoval.

Dostávám se do Dolního dvora. Zde bylo hospodářství u cesty z Loskot. Na jméno sedláka si nemohu vzpomenout. Dále zde hospodařil p. Prokš. Směrem k Volichovu byl Vitonín. Myslím si, že pod Lipnici již nepatřil. Tam jsem poznal pouze p. Nedomu. Ostatní jsem nepoznal.

Jako syn hospodského jsem všechny jmenované sedláky poznal. Chodili k nám do hospody a nejenom Lipničtí. Také z okolních vesnic. Vždy v neděli šli do kostela a po něm do hospody. Samozřejmě někteří šli do hospody přímo. Zde se setkali, podebatovali a předali si zkušenosti. Vždy bylo veselo.

Potom na Lipnici byli ještě menší hospodáři a tak zvaní chalupníci. Ti měli kousek políčka pro svou obživu a doma kozu. Málokdo měl krávu.

Dnes je problém se školáky, nechtějí se vyučit řemeslu. Všichni chtějí být vystudovaní. Dříve si každý hospodář, ale i řemeslník přidržel prvorozeného syna na hospodářství nebo u řemesla. Vše po otci zdědili. Soudruzi dělali něco podobného. Děti sedláků nesměli odejít do učení nebo do škol, ale museli jít pracovat do družstva.

A tak jsem tímto splnil svůj dluh vůči selskému stavu, který na socialistické hospodářství nejvíce doplatil. O všechno sedláci přišli. Vzpomenu svou babičku, která s dědou měla hospodářství v Závidkovicích. Vše dali do družstva a na stará kolena dostala důchod 190 Kč. Jistě nebyla jediná.

František Bouma

Vzpomínky na minulost od paní Poncové-Jírové

Nijmegen 23-01-2010

Vážený pane Roček,

Je to už dlouho, snad od přečtení Vzpomínek pana F.Boumy jsem si předsevzala, že vám napřed poděkuji a pak zavzpomínám na moje lipnické dětství. Děkuji Vám za možnost, kterou nám dáváte - stále sledovat život na Lipnici, fotografické reportáže a možnost zavzpomínat na místo, kde jsem strávila svoje dětské roky (říká se nejlepší část života). Myslím, že se může málokteré místo pochlubit takovou internetovou stránkou, která je už dlouho průřezem života tak pěkné obce jako je Lipnice n.S. Často tuto stránku navštěvuji a nemohu se dočkat až se dozvím opět něco nového.

Vzpomínky pana F.Boumy na mne udělaly velký dojem. Několikrát jsem je pročítala a začaly se mi znovu vybavovat tváře lidí, domy a hlavně podhradí Na Višňovce, kde jsem vyrůstala. Pana Boumu si pamatuji jako zdatného hocha z hospody na náměstí. Jsem ráda, že svoje vzpomínky napsal a tak pro mě a jistě i pro jiné vykreslil dobu, kdy jsem se tam narodila a trávila dětství. Z válečné doby si nic nepamatuji, narodila jsem se v roce 1941, co vím bylo snad z vyprávění dospělých lidí. Vyrůstala jsem v rodině se 6 dětmi, chodila do školky, národní i měšťanské školy a účastnila se lipnického života . Hlavně už proto, že jsme bydleli u sokolovny, kde se většinou aktivity odehrávaly. Naše dětství jsme trávily většinou venku v přírodě – v podhradí, na hřišti u sokolovny, na zvonici (kde jsem měla svoje místo na čtení), v létě u rybníku, v lomě 2 a na Pyramidě. Stačilo nám v té době opravdu velice málo, abychom se cítily spokojeni a to je teď pro mne ta nejsilnější vzpomínka. Spojuji Lipnici s přírodou, dětskou bezstarostností, jednoduchostí a s vděkem, že jsem to mohla prožít. Nebylo to vždy snadné, ale jak se říká, člověk si zapamatuje jen to nejlepší. Lipnici jsem opustila v roce 1960 a od 1969 žiji v Holandsku. Kontrasty mezi mým lipnickým životem a životem v Holandsku byly a jsou veliké. Často vypravím své rodině a přátelům o mém původu a ukazuji lipnickou stránku – se kterou se nemůže jen tak každý pochlubit. Hrad, historie, příroda kolem, staré fotografie, vzpomínky na Haška - prostě nostalgie, ale hned i rychlé informace o běžném životě a plánech. Lipnici jsem už několikrát navštívila a zúčastnila se srazu spolužáků. Příští rok nám bude 70 roků (ani se věřit nechce), tak se snad opět sejdeme a přespíme jako vždy u pana Ježka. Myslím, že je hodně lipnických rodáků, kteří by se chtěli zastavit a zavzpomínat na svůj původ, zvláště v této nejisté a uspěchané době.

Zdravím Lipnici, pana Ročka a spolužáky, přeji všem pevné zdraví a klidný život.

Kveta Poncová - Jirová

Vzpomínky na minulost od pana Boumy

Na internetových stránkách jsem se dočetl, že Lipnická pošta slaví 140 let od svého založení. Toto mě inspirovalo k tomu, abych sepsal to, co si ještě pamatuji o místních řemeslnících. Byla to doba, kdy na Lipnici byla prakticky všechna řemesla a pokud člověk něco potřeboval udělat, nemusel opravdu nikoho shánět mimo obec.

Začnu u Kateřinky. Na začátku obce bydlel p. Jablonský, známý klempíř a později majitel pohřebnictví. Pro zajímavost měl jako první na Lipnici televizi. Pod Kateřinkou bydlel pošťák Kaše. Směrem na rynek, tak se tehdy říkalo náměstí, bydlel p. Charamza, majitel lomu. Nad ním měl obchod s potravinami p. Čeleda, proti němu byl malíř a lakýrník Stojan, také svého času velitel hasičů. Potom truhlář Procházka a nad ním kovář Farkač. K němu jsme chodili jako kluci „dejmat“. Což bylo šlapání na kládu a ta mačkala měchy, aby ve výhni dobře hořelo. Tak jsme si tam připadali jako v pohádkovém pekle. Ve Svinské ulici měla trafiku paní Pavlasová. Nad p. Farkačem byl další malíř pokojů p.Maršíček a pod ním byl obchod s uhlím p. Matějky. Těsně pod rynkem bylo pekařství p. Rajdla, později Nováka a Matějky. Pekli zde vynikající chleba. Nad nimi byl v dnešní silnici na Višňovku barák, kde byl asi před válkou také obchod Skřípalů ale nevím s čím. Slyšel jsem, že tam byl Baťa. Bydlela zde „Pepina Hobázky“ známá sběratelka novin a časopisů. A jsme na náměstí. Nad silnicí byl obchod paní Dvořákové. Ten byl též zbořen. Nad ním bylo řeznictví otce a syna Nápravníkových. Dále byl krejčí p.Taršinský a naproti lékař MUDr Kubát. Nad ním bydlel kominík Krajhanzl, zvaný Čurabela. Také velitel hasičů. Nad kostelem bydlel švec Krupička, známý opravář bot spisovatele Haška a později kastelán na hradu. Mám dojem, že byl též velitel hasičů. Musím se ještě zmínit na Višňovce o p. Mendlovi, snad prvním kastelánu hradu. Ten byl kočím u posledních pánů hradu, později zámečku, kde je dnešní škola. V sokolovně, později v modlitebně, bydlela švadlena paní Průšová. Zde nemohu zapomenout na známé lipnické bály.

Po levé straně náměstí bydlel akademický malíř Panuška, syn známého malíře Panušky, který přivedl na Lipnici spisovatele Haška. Pamatuji si, jak za synem, spolu se synem Vladimírem, také malířem, jezdili na návštěvu ve starém, dnes historickém autě. Nad ním byla u Niederlů pošta., která se přestěhovala od Vrbů. Potom byl švec p. Matějka a nad ním krejčí p.Tejkal. Dále zde měl můj otec Bouma řeznictví a hospodu. Každou neděli se zde scházeli sedláci. To byla pro ně společenská událost. Potom byla kampelička, kde působil p. Dočkal, také předseda Sokola a nad ní papírnictví p. Blažka. Za ním bydlel známý autobusový dopravce p. Benda. A jsme u dnešního zdravotního střediska. Dříve zde byla obecná škola, kde jsme všichni začínali chodit do školy. Řídícím, tak se dříve říkalo řediteli obecné školy, byl p. Miřácký, později Kučera. Směrem ke hradu bylo kovářství p. Farkače, nad ním bydlel p. Míchalíček, majitel lomu. Jeho dcera byla švadlena paní Plíhalová. V místě dnešního bufetu byla hasičská zbrojnice. V Haškově památníku bylo dříve holičství p. Ponce. Zde se v sobotu scházeli pánové a nechali se stříhat a holit. Pí Poncová mydlila a pán holil. Byla to taková společenská událost, kde se pánové sešli, leccos prodiskutovali a něco se dověděli. Něco podobného jako v hospodě.

Teď se vrátím zpět na začátek rynku. Hned za zatáčkou měl krejčovství p. Jelen. Nad ním měla pí. Svatošová, později Niederlová galanterii. Pan Niederle také taxikařil. Dále byla restaurace U Kotků, kde bylo též kino. P. Kotek měl dechovku a tak se v sále kina pořádaly zábavy. Dále byl taxikář a povozník p. Řehák. Jeho syn byl profesorem v Praze a napsal „Z černých hodinek pod hradem Lipnicí“. A teď odbočím na Floriánek. Zde bydlel kominík Procházka, známý vítěz televizní soutěže 10 x odpověz. Pod ním byl truhlář a také majitel pohřebnictví p. Jindra. Pamatuji si na krásný pohřební vůz tahaný koňmi. Dnes by měl ohromnou cenu. Zajímalo by mě, ve kterých kamnech skončil. Po něm zde truhlařil pan Pytlík.

Nad farou bylo pekařství p. Kašíka s výtečnými houskami. Poté byl obchod Bati, kde byl vedoucí pan Račan. Nad ním byl na začátku války obchod Bondyových, kteří byli fašisty odvlečeni do koncentračního tábora a zde pravděpodobně zahynuli. Před jejich obchodem byla benzinová pumpa. Potom zde byl lékař Hejtman, holič Prchal a povozník Grof. A potom už je radnice. Nad ní bydlely slečny Novákovy, které darovaly pozemek na dnešní hřbitov. V přízemí byla drogerie p. Větvičky, později obchod s potravinami konzum. V místě dnešního obchodu p. Špilínka bylo truhlářství p. Novotného. Na Kozím Plácku byl švec pan Severa. Přes uličku, oproti panu Novotnému, byla mlékárna slečny Nápravníkové. Zde se vykupovalo a samozřejmě prodávalo mléko. Naproti ní byl stánek s trafikou p. Kubína. Vedle mlékárny zase potravinářský obchod p. Honzíka. Dále už byla hospoda u České Koruny, kde byl hospodským p. Invald. V poschodí byl zubař Kazda. Majitelem domu byl p. Štolc, majitel pivovaru, ve kterém měl truhlářství p. Stejskal. Pod hospodou bylo cukrářství pí. Farkačové, naproti drogerie p. Větvičky.

Směrem na H. Brod byl cukrář p. Lankač a pod ním řezník Matějka. Za nimi bydlel kovář Kříž, řečený „mord kruca fix“. Byl známý ze Švejka / dejmal u Kříže. Dejmal u kováře Kříže./. U něho měl stanoviště obecní kozel. Však koza byla skoro v každém baráku. Pod ním bydlel krejčí p. Kořenář. V Mizerově bydlel známý cestář Mucha. Před nynější benzinovou pumpou byla pošta, kde byl poštmistrem p. Vrba. Za poštou byl kolář p. Čáslavský, otec filmového historika Karla Čáslavského. Naproti poště bydlel zámečník pan Procházka. V Mizerově pak pošťák pan Kratochvíl. Na konci Lipnice byl strojní zámečník p. Rajdl. Na Kozím plácku pak švadlena paní Novotná.

Ještě bych se chtěl zmínit o dalších známých řemeslnících. Byli to řezníci p. Šoula a Hájek, později Fialka a Procházka. Na jeho zabíjačky a chutné výrobky nezapomenu. Nebyly potřeba vymýšlet ty nejkrásnější jména jako dnes a některé nechce ani pes.

Potom bych se zmínil ještě o některých známých postavičkách. Byl to p. Procházka, řečený „Vrzací“. Když jsme se kluci chtěli proběhnout, stačilo zamečet. V chudobinci bydlela paní Pavlíčková, která sháněla „kočičky nebo pejsky“. Pamětníci si pamatují na co jí byli. Běda, když na rynku potkala psa, to bylo štěkání.

V Dolním Dvoře je známé zahradnictví p.Vacka. Pamatuji otce Milana Vacka. Ve Vilímovci byla hospoda, ve které působil p. Rajdl, zvaný Pepíček a později známý jako listonoš. Pořádal zde známé odpolední čaje. U Kamenné Trouby byl mlýn p. Plichty. Ještě bych chtěl zmínit p. Makovce, dlouholetého listonoše. / A také místního zpravodaje. Matka se nemohla dočkat, kdy ji přinese nějakou poštu, aby se dověděla, co je na Lipnici nového./ O bezpečnost se starala četnická stanice v činžáku. Byli zde četnící p. Maxera a Šulc, posléze p. Vaňkát. Obec měla ještě obecního strážníka p. Pitche. Ten měl k dispozici na radnici obecní šatlavu. Potom dělal kronikáře. Přál bych lidem vidět, jak p. Pitch uměl nádherně psát. To se už dnes nevidí. Ještě se staral o hodiny na radnici. A ty musely jít opravdu přesně. Je vidět, že o naši bezpečnost stát dbal lépe než nyní. Ale tehdy lumpové ještě neměli tolik lidských práv.

Je vidět, že řemeslníků zde bylo dost. Jistě zajímavé bylo, že se tito lidé uživili. Převážně měli ještě kousek políčka a doma aspoň kozu. Ta byla skoro v každém baráku. Samozřejmě zde bylo spousta kameníků, zedníci a jiní řemeslníci pracující v lomech. Ale já jsem se snažil popsat ty řemeslníky, kteří měli živnost a byli nejznámější. Možná jsem na někoho zapomněl. Byl bych rád, kdyby mi někdo někoho připomněl.

Lipnice žila vlastním životem. Lidé se setkávali v hospodách, chodili na zábavy a bály. Život byl úplně jiný než dnes. A tak jsem to všechno popsal, aby lidé věděli, jaká byla Lipnice dříve a že byla plně soběstačná. Bylo by na co vzpomínat. Jako syn hospodského jsem tyto lidi znal osobně a mám na některé hezké i veselé vzpomínky z hospody.

František Bouma