Lipnice nad Sázavou

neoficiální stránky

Tato stránka vznikla díky panu Michalu Sudkovi, který ve své sbírce objevil skvělého průvodce obcí Lipnice z roku 1900 od autora Františka Kořínka. Pan Sudek postupně průvodce digitalizuje a s jeho svolením se postupně celý průvodce objeví právě na této stránce. Text bude doplněn i originálními obrázky.

Začtěte se, pobavte se, dýchne na vás atmosféra počátku 20.století ...

Hrad Lipnice

Paměti dějepisné a průvodce po hradě.

Napsal

Fr. Kořínek

1900.

Nákladem Fr. Konráda v Lipnici.

Místopis.

Začernalá, chmurná zřícenina…

V nádherné a stkvělé dříve kobě

pavouk síti svoji svoji rozepíná,

a v tom rumu, na tom slávy hrobě

za vavřín jen – kopřivy tu bují.

A přec z oné spousty, z toho zdiva

tolik slávy se a dějů dívá!

Asi hodinu západně od Okrouhlice, stanice sev.-západní dráhy, blíže Něm. Brodu, vypíná se na žulové skále 611m nad mořem malebná zřícenina hradu Lipnice.

Kdo staré ty trosky hradu navštívil, jistě nezapomene nikdy velikého dojmu, který si odtud odnáší a přeje i jiným, aby popatřil na zbytky toho nedobytného velikána.Obraz malebných rozvalin, jakož i velmi poutavá vyhlídka, návštěvu tohoto zajímavého místa příjemně a užitečně odmění.

Jest hrad Lipnice přes mnoholetou spoustu doposud co do polohy, opevnění, rozlohy a výstavnosti nejzajímavějším hradem českým na Čáslavsku.

Jako svědek událostí staletých patří na nás s tvrdé skály, jakoby nám připomenouti chtěl slavné i smutné doby české minulosti a láká obraznost naši za sebou zpět do zašlých dob.Pod samými parkány hradu rozkládá se bývalé podhradí, nyní město Lipnice, které druhdy jako město hrazené na nejpřístupnějších stranách hradu první odpor nepříteli kladlo.Podnes spatřujeme zbytky staré brány vedle fary a zbytky starých příkopů hradebních na zahradách, v hostinci „u Nováků“ a na zahradě farské.

Ku obraně a sesílení městských bran a hradeb z venku sloužila pevná tvrz „Bílá věž“. Byla to mocná, okrouhlá, 16m vysoká hlídka, náspem a příkopem opevněná.Nyní jest na nepatrný zbytek hlásky rozvalena. Vypíná se na skalnatém pahorku jižně od hradu směrem přes město.Lid bájí, že zde bývala lidomorna. Takové osamělé tvrze stavěny byly ve stol. XV., když zaváděl se střelný prach. Roku 1645. vyhozena byla Švédy do povětří.Byla prý dutá, ale jistě asi spojena byla se hradem tajnými chodbami pod městem vedoucími.Odtud jest nejpěknější rozhled na imposantní jihozápadní frontu hradu, jakož i daleko na jih do pahorkaté krajiny Humpolecké.


A nyní ku hradu samému!

Dbale a opatrně opevnili staří stavitelé hrad od stran přístupnějších. Nejprve val, potom příkop, pak hradby s baštami, za nimi parkány a předhradí a konečně teprv hrad se zdmi, při nichž se kamenem nešetřilo.

Stopy původních hradeb sem tam ještě viděti. Na připojeném plánku naznačeno, kudy asi šly. (5.)

A na všech těch baštách a na všech těch hradbách představme si čety vycvičených a odvážných bojovníkův, jimž zkušení a přísní válečníci velí. Pak se nedivíme, že násilím nikdo nedostal se dovnitř.

Přístup ku hradu byl příkře do kopce ze strany jihovýchodní, mezi dvěma baštami ( 2 a 3), které k obraně venkovní brány sloužily. Dobyl-li nepřítel těchto dvou, stanul na předhradí. (4.)

Brána hradu (7.) byla však oddělena od předhradí hlubokým, ve skále tesaným příkopem (6.),Přes který spouštěl se zdvihací či zvoditý most dřevěný. Dosud znáti u brány podezdívku zvoditého mostu, dosud viděti na obložení brány, jak vysoko most zapadal, jakož i otvory pro řetězy, kladky a veřeje.

Jen přes hluboký příkop po zvoditém mostě byl přístup ku bráně.

Zde však očekávalo nepřítele nemilé přivítání.

Z ochozu spočívajícím na mohutných, kamenných krakorcích v závratné výši přední bašty (8.) metala posádka hradní hořící smůlu, vařící vodu, kamení a jiné nepříjemné věci na hlavy nevítaných hostův. Tak dělo se asi r.1645., kdy hrad obléhán byl. (Viz níže.)

Dnes nezastavuje nás zde ani odpor přísného vrátníka, ani neodhání nás odtud zbrojná, bdělá hlídka, nevítá zde ani sebe vznešenějšího návštěvníka hlučná fanfára břeskné polnice.Dnes neuvolňuje vchod do nedobytného hradu rachot a řinčení těžkých řetězův a skřípot kol padajícího mostu.

Jednoduchá vráteň ve svých veřejích zaskřípne a my vcházíme do klenutého průjezdu brány, odkudž vstupujeme na nádvoří hradní. (9.)

Mračno vyplašených kavek poletuje nad troskami a nehybný keř na zříceninách rostoucí lupením svým teskně zašelestiv nás vítá.

Smutným, tklivým pohledem pozdravuje nás ten pochmurný, kamenný svědek dávno minulých dob a omšelá hlava jeho rozhlíží se bolně po dalekých těch krajích, jimž někdy vévodil, a očekává hodinu, kdy neúprosné živly nadobro jej sklátí v hrob.

Brána nad průjezdem hvězdovitě sklenutá, tři patra vysoká, jest dosud v dobrém stavu a pokryta.

Hned vedle ní v levo (8.) nad všechny budovy hradní mohutně se pne 41m vysoká vež hlásná, již všeobecně „přední bašta“ se říká. Jest to budova pod tři patra vysoká.V dobách těch, pro něž hrad vystavěn, obcházely bdělé stráže dnem i nocí nahoře po ochozu hrad hlídajíce. (Tato povinnost patřila osadníkům nedaleké Hlásné Lhoty nyní Broum. Lhota.Trčkovský urbář Světelský z r.1591.)

V přízemí bývala zbrojnice, čemuž úzké střílny také nasvědčují. V prvním patře byla podobná sklenutá síň. Do ní vcházelo se buď z předsíně bývalého paláce (10.) vchodem nyní zazděným, po dřevěnné pavlači, která spočívala na čtyrnásobných krakorcích. Z městské strany dosud možno to pozorovati.- Nebo vcházelo se do ní taktéž po dřevěnné pavlači a zvoditém mostě nádvořím. Dosud viděti z nádvoří krakorce, jež pavlač nesly i gothickou branku, která zvoditým mostem se zavírala a při otevření no ony krakorce dopadala. V druhém patře prostřílen císařským vojskem r. 1645. od Bílé věže onen otvor, kterýž tam nyní zeje. Rovněž jsou z té strany zřetelny známky koulí dělových, jež do hradu bily. Celá přední bašta stavěna z lomeného kamene a rohy vyplněny tesanými kvádry. Severní roh přední bašty jest až do polovice sesut.

To stalo se o půlnoci dne 26.prosince r. 1847., kdy vichřice čtyři dni trvající roh ten s ohromným rachotem shodila.

Spousty rumu a kamení sypaly se nad hlavami úředníků, kteří právě ulehli a jen silné klenutí zabránilo neštěstí.

Stěny prý otřásaly se tak, že obrazy s nich padaly a okna řinčela. Čtrnácte dní robotníci spoustu kamení odklízeli.

Dán potom rozkaz, aby celou hlásku ubourali. Ale špičák prý jen o skálopevné zdivo zazvonil a stálo prý by sbourání více času a nákladu, než znovuzřízení, proto ponechána tak.

Konec 1.dílu

Začátek 2.dílu

O přední baštu opírá se dlouhé stavení bývalý palác (10). Zdi paláce k městu obrácené jsou nahoře tak silné, že tři lidé vedle sebe jdouce zde pohodlně procházeti se mohou. Tato zeď mívala také ochoz a podsebití jako přední bašta, kteréž k témuž obrannému účelu sloužily. Budova bývalého paláce jest dvoupatrová. V přízemí jsou pevná sklepení s křížovým klenutím, kde byly konírny a rozličné hospodářské místnosti. Asi uprostřed přízemí jest vystupující přístavek, v němž byl vchod do sklepův. Podzemní ty sklepy jsou nyní vodou zatopeny.

Bezpochyby odtud vedly tajné chodby k ohroženým místům v městě a ku Bílé věži.

Vypravuje se, že vběhl prý jednou děvečce správcově krocan do sklepa a do podzemní chodby, kamž ona za ním se pustila. Celou noc a den celý bloudila v temných chodbách brodíc se vodou. Teprve večer druhého dne na smrt ztrmácená na světlo vyšla, ale přestálý strach a únavu za krátko životem zaplatila.

Nad vchodem do sklepa vedly schody k portálu prvního patra. Tento portál zasluhuje zvláštního povšimnutí. Prutové pažení Vladislavské gotiky ozdobeno bylo krásnou prací kamenickou představující výjevy z honu. Zbytky ozdob dosud možno spatřiti.

Vchod uzavřen byl dveřmi železnými, s pěkným kováním a růžicemi. Ale správce Neubauer r.1842 dvéře mříže z oken, pěkné starobylé práce, vytrhal panskému kováři ku „praktickému“ použití odevzdal.

Na prvém poschodí zůstával ředitel panství a ještě po ohni r.1869 správce. Na druhém poschodí po celé délce byla rytířská hodovní síň. Do ní vcházelo se buď po samonosných točitých schodech vedle přední bašty, buď z nejzápadnějšího rohu paláce, z výklenku vedle kaple.

Marně snažíme si přikouzliti veselý, radostný život jaký v síní této býval. Umlkl hovor, rozléhající se jindy v prostoru tom. Zmizely statné podoby bohatýrů, jakož i milostné tváře paní a sličných „fraucimór“.

Vichřice burácí dnes nezaopatřenými okny rytířského sálu a déšť a sníh a mráz hlodá pozvolna v nekrytém zdivu.

Rum ze spálených stropův pokrývá podlahu a čerstvá zelená tráva tvoří na ní měkký koberec. V koutech a po stranách jako stromy bují keře červeného bezu. ( Zde také rostou vzácné druhy rostlin např. : Jirnice modrá, bradáček vejčitý, kostival hlíznatý, šalvěj přeslená aj.) Vedle bývalého paláce vyčnívá do nádvoří rohatý výstupek opřený čtyřmi pilíři mezi nimiž jsou tři gothická okna (11). Jest to apsida historicky velepamátné hradní kaple.

Čím jest Pražanům kaple Betlémská v Praze, tím jest českému východu kaple Lipnická. Zde svěceni byli první husitští kněží, kteří potom jako vůdcové božích bojovníkův s kalichem v ruce a s nadšením v srdci vrhali se v nejkrutější seč pro pravdu zákona božího. Nynější kaple složena jest ze dvou částí: z původní památné kaple sv. Vavřince a z kaple nové (12) sv. Josefa, která vznikla v XVII. Století z bývalé čtyřhranné zadní bašty, což dosud zřejmo.

Nejapná ta přeměna původního rázu staré kaple velmi uškodila a jen znalecké oko domyslí se onoho pěkného dojmu, jaký uvnitř stará kaple skytati musila.

Kaple překlenuta nemotorným klenutím a učiněna z ní tak pouhá předsíň ku kapli nové. Nad vzniklou klenbou zřízena oratoř.

Původně gothický vchod do kaple z pravé strany byl zazděn a probourán mezi druhým a třetím pilířem vchod nový, který docela gothickou harmonii uráží.

Oratoř jest třemi stranami osmihranu uzavřena.V každé straně jest štíhlé, dvoudílné okno, jež druhdy jemnou, vkusnou kružbou bylo ozdobeno. Nyní jest kružba většinou vytlučena a prostředních prutů zbavena.

Jednoduše profilované pásové oblouky sbíhají se ve dva okrouhlé svorníky a tvo��í krásné, hvězdovité klenutí. Nosiče jednotlivých pásů vytesány jsou ve formách časné gotiky a ozdobeny hlavami andělíčkův. – Bohužel, že právě v těch místech opírá se ono nemotorné klenutí, čímž hlavy andělíčkůjednak zazděny, jednak otlučeny byly. Na stěnách oratoře, jakož i na vítězném oblouku uvidíme podnes zbytky maleb ze XIV. Století. Jsou to: Ježiš na kříži, Ecce homo a obraz nějaké světice.

V gloriolách apoštolů (pod křížem) dosud jeví se stopy zaražených tam ozdob, neb snad drahokamův.

Malby provedeny na omítce (al fresco) a jsou tak zvané m. obrysové, které pouhými čarami snaží se vše vyjádřiti. Při své jednoduchosti jeví se v nich snaha po výši umělecké. Nová kaple (12) s vysokou, směle rozepnutou kopulí a přec jen klenbou na půl cihly založenou, největší obdiv trvanlivostí svou vzbuzuje.

Klenba tato pokryta byla před ohněm cibulovitou věží s lucernou. Po ohni r. 1869. byl oltář s veškerým nářadím kostelním vyhozen. Toliko čtyři sochy a obraz sv. Josefa do farního kostela v městě přenešeny.-

Tato nová kaple byla svědkem hrůzného činu, o nemž pověsti nevypravují a dějiny mlčí.

Když na počátku XIX. Století zeď na epištolní straně prolomena byla, přišlo se na výklenek, v němž stály dvě lidské kostry. Větší z nich měla ještě rezovité brnění, druhá měla okolo krku silný, železný kruh do zdi zapuštěný, takže klesnouti nemohla. Soudilo se tenkrát, že jsou to kostry muže a ženy, kteří zde nalezli za skutky nedovolené nedobrovolný hrob.

(Snad jest tu podobný případ jako při Mikuláši III. Trčkovi z Lichtenburka. Viz níže r. 1507.)

 

Konec 2.dílu

Pro zvětšení následujícího obrázku na něj klikněte - otevře se v novém okně. Stojí to za to ! Obrázek je z publikace Die Burg Lipnic 1873 (poskytl p.Hanzlík)


Začátek 3.dílu

Novou kapli objímá ze dvou stran rohatá hradba, na níž jest zděnná pavlač, která kdysi kolem celé kaple šla. Na ni příjdeme z oratoře staré kaple. Z této pavlače jest rozkošný pohled dolů do města, na širé lány vzdálených polí, na černé lesy, na zrcadlící se vodu rybníků, na útulné vesničky, jež tu pod námi v mírném sklonu jako na plastické mapě leží.

Stavení na pravo kaple (13) jest pouhou zříceninou. Do nádvoří jest z cihel postaveno, což nasvědčuje novějšímu původu. V místnostech těchto přebýval před ohněm obyčejně hrabě Trauttmansdorff, kdykoli do Lipnice na hony zavítal.

Severozápadní část hradu tvoří Turnovský dům (14) aneb nový palác. Jest to budova pod dvě poschodí. Spodek jest starého původu, jak svědčí úzká gothická okna v přízemí; horní část prozrazuje XVI. století.

Z nádvoří sestupujeme do rozsáhlých, podzemních, gothicky klenutých sklepův. Nejprostornější z nich jest mocnými pilíři podepřen. To jsou ony pověstné Lipnické žaláře, v nichž úpěly pod železnou rukou necitelných Švédův nešťastné oběti války třicetileté. Mnohému příšerné tyto místnosti hrobem byly. Ze středověkých rafinovaných prostředkův k rozmnožení lidské bídy a utrpení ani mučírna a temnice zde nechybí.

V pozdějších dobách sloužily místnosti tyto za skladiště piva, jehož prodej byl monopolem vrchnosti Lipnické.

Z prostředního sklepení možno sejíti temnou chodbou po třiceti stupních do poloviční hloubky studně pod Samsonem, tak že při pohledu vzhůru světlo denní a úzké roubení studny spatříme. Neradíme však nikomu tento výlet pod samé základy hradu, do pochmurných těch chodeb, poněvadž zvláštní tesknota a melancholie člověka v nich přepadne, ač zvědavost jeho ukojena nebývá.

V prvním patře zajímati nás bude nejzápadnější křídlo jeho. Najdeme zde klenuté síně s velice vzácnou, sítovitou klenbou, vybíhající bez žeber v devatenáct okrouhlých svorníkův.

Ve velké síni viděti zbytky vlašského krbu. V menší, rohové síni spáchána v první polovici minulého století hnusná, loupežná vražda. Tři začernění a převlečení muži z čeledi zámecké, vloupali se o půlnoci do tohoto pokoje. Direktora panství i jeho choť v postelích zardousili zmocnivše se dříve peněz. Leč nepodařilo se jim zúplna dílo příšerné. Paní probudila se z mrákot smrtelných a poznané vinníky prozradila. Ještě tu noc dělili se vrahové v hospůdce městské (v č.55) o krvavou kořist a byli také při práci té dopadeni. Hlavní viník kočí se oběsil a druzí dva v doživotním žaláři na Špilberku odpykávají zločin svůj.

V nejsevernějším křídle tohoto patra při posledním ohni odprýskala místy malba a pod ní objevily se zbytky maleb. Viděti helmovní erbové ozdoby: fafrnochy, bůvolí rohy. Také slovo Dietrich možno čísti. Nepochybně byl zde vymalován rodokmen pánů z Thurnů. Odtud pěkný pohled směrem k Ledči do romantického údolí ladné Sázavy. Stropy v tomto patře při posledním ohni prohořely a propadly se. Pouze klenutí v nejzápadnějším křídle zachováno. Naň možno přijíti po neschůdných schodech. Jest to nejvyšší místo, kam ve hradě dostoupiti vůbec možno.

K Turnovskému domu přiléhá na jihovýchodě bašta „Samson“ (15). Jména toho opravdu si zaslouží jsouc nejsilnější z opevňovacích staveb hradu. Do Samsonu vede vchod polozazděnými dveřmi, které spíše jako okno vyhlížejí. Nade dveřmi na veníři (futro) spatříme v gothickém písmu vytesaný nápis:
Letha ….XXXVII Tito pokoyowe dielani gsú.

Mohutnou tuto věž vystavěl r.1437 Mikuláš I. Trčka z Lípy, protože nezdála se mu přední bašta (8) býti dosti příhodnou za poslední útočiště obleželých, neboť neměla vody. Nedostatek vody zavinil tak často kapitulaci těch nejsilnějších hradův.

Z této příčiny vystavěl novou, čtyřpatrovou věž nad hlubokou (33m) studní. Její zdivo jest 3.20 m silné. – Přízemí rozpůleno. V prvé polovici přístupné ze dvora jest studna. Poměrně úzké hrdlo rozšiřuje se v mohutné skalní klenutí do kterého možno zvláštním vchodem ze sklepův přijíti. Zde teprve zeje vlastní otvor studně do černé hlubiny. Voda zdvihala se druhdy dvěma okovy. Dosud pozorováti můžeme na vysokém roubení ozubené kolo na hřídeli.

Vedle studně jest druhá místnost, která byla kdysi s první spojena dveřmi. Z ní vedla malá fortna z hradu ku baště křenovce (18).

Nejen přízemí, ale i první a druhé patro Samsonu jest klenuto, což ovšem tak důkladné zdi snadno snesou a vydrží.

Malbami okrášlené vlašské krby, pěkná klenutí a zvláště práce kamenická na oknech a dveřích jest podivuhodná.

Vyšší patra věže jsou nepřístupná. Ostatně jest tam právě takové klenutí jako v patře prvém. Jen vandalská ruka člověka nemohla zde skvostné ozdoby a památky kamenické pro jich nedostupnost pokaziti.

Do prvého patra chodilo se dříve z Turnovského domu po dřevěnné pavlači přes přiléhající roh nádvoří.

Ve třetím poschodí byla alchymistická kuchyně, kdež alchymista prosté kovy ve zlato pro pány proměňovati měl. Zatím proměňoval jen peníze a to tak, že se pokladny pánů prázdnily a jeho kapsy plnily.

O této alchymistické laboratoři zmiňuje se Balbín řka, že mu Lipničtí vypravovali, že Trčkové tu zlato dělali a že sám ještě ohniště v černé kuchyni viděl.

Věž Samsonu bývala arkýři, piknůsky a podsebitím důkladně proti nepříteli opatřena. K Samsonu přiléhá užší stavení dvoupatrové vrátnice (16). Ještě před ohněm ozdobeno bylo zajímavým renaissančním štítem. Do toho přístavku vedou dvéře z prvého poschdí Samsonu. Od vrátnice táhne se tlustá, žulová zeď až ku hlavní bráně. Zeď tato bývala dříve o 3 m vyšší. Ve zdi této nedaleko vrátnice jest branka, z níž vycházelo se po můstku na křenovku (18). Křenovka byla dříve baštou venkovských hradeb, po nichž dnes ani skorem památky není (5). Malá fortna z vnitra křenovky vedoucí měla sloužiti v čas obležení jako branka výpadní.- Nejzápadnější výběžek skalnatého hřebenu od hradu se táhnoucího končí zvonicí, která byla baštou proti nepříteli od západu na hrad dorážejícímu.

Hrad zbudován jest téměř ze žuly. Základy a spodek hradu tvoří buď litá skála žulová, neb tesané kvádry. Také rohy bašt a věží jsou napořád kvádry vyloženy.

Zříceniny mohutné svědčí podnes o někdejší hradu toho pevnosti, práce kamenická, stavitelská a pevnitelská o dovednosti starých mistrů, kteří důkladným provedením práce podnes budí obdiv znalců odborných.

Konec 3.dílu

Začátek 4.dílu

Obraznost naše, která tak ráda na takovýchto místech do dávné minulosti české zabíhá a z nich život našich staročeských hrdin sobě vykouzliti usiluje, nepotřebuje zde, aby se vyjasnila, duchy minulých století citovati, ana přítomnost ji neméně může zaměstnati vnadnou vyhlídkou z předhradí na nesmírný obraz k východu.

Byl-li pohled směrem k jihu pěkný, jest tento pohled k východu čarokrásný. Ladná Sázava jako stříbrná nitka hadovitě vine se zeleným údolím a podle ní téměř po tři čtvrti hodiny zrakem sledovati můžeme jasné pásy dýmu bouřně supajícího parovozu, pokud nám v dálce nezmizí a zdá se nám, že v té dálce i hukot lokomotivy slyšíme a nemožné by to právě nebylo, neboť za příznivých podmínek slyšeti např. signálovou trubku z továren Brodských.

Jako v panoramu jeví se nám hluboká perspektiva do mizícího německého ostrůvku Jihlavského, ba i do sesterské Moravěnky.

Na sev. východě vypínají své zalesněné hřbety Železné hory s ruinami spustlých hradů Ohebu a Lichnice ( Lichtenburka.)

Daleko, daleko za nimi na obzoru rýsuje se za jasných dnů podzimních silhouetta hor Krkonošských.

Na východě "Ten Borovský kostelíček stojí na vršku" jako věčný pomník miláčka lidu českého, nešťastného Havlíčka, jehož Tyrolské elegie nám mimoděk v paměti tanou a zaznívají.

Poněkud v pravo od Borové rozezná bystré oko turisty směle k nebi se tyčící mohutnou mohylu Trocnovského hrdiny (obrácený kalich) na místě tom, kde nepřemožitelný, umírající rek naposled napomínal bratry věrné, " aby bránili vždy pravdy boží pro odplatu věčnou". Prohlédnuvše si hrad a pokochavše se rozkošnou vyhlídkou z předhradí, navštívíme město. Lipnice rozkládá se na jihozápadním svahu hory, která, ač jen znenáhla se zdvihá, přec pro osamocenost svou se všech vyšších míst Čáslavska dobře jest patrna a viděna

Město čítá 1386 obyvatelů Čechů ve 235 domech. Alodiální panství Lipnické s Budíkovem a Loukovem zaujímá 1696 ha.

Obyvatelstvo zdejší živí se hospodářstvím a průmyslem, který počíná v době nejnovější utěšeně zkvétati. Hlavní tepnou života jest ovšem průmysl kamenický, jímž skoro třetina obyvatel se živí.

Výborná zdejší normální žula, která pod falešným jménem "žula Světelská" světu široko daleko známá je, těší se výborné pověsti v kruzích odborníků českých i zahraničních. Zpracovává se v závodech mistrů kamenických pp. Muchy, Pavla, Štencingra. Z jiných odvětví průmyslu jmenovati dlužno ještě závod kartáčnický p. Spurného a závody soustružníkův perleti. Mimo tyto závody jest tu též pivovar, škrobárna, mlýn a pila.

Lipnická škola založena byla r.1396. Vilémem z Landštejna. Ve století XVI. za Trčkův byla školou českobratrskou.

Nynější pětitřídní škola obecná vystavěna pod hradem r. 1887. (???poznámka tužkou 1884)

Románský farní kostel znovuzřízený za Frant. Leopolda z Verneru r. 1688, zasvěcen jest sv. Vítu. V presbyteři chrámu zazděno jest sedm náhrobkův, většinou Trčkovských. Na stropě chrámu spatřujeme znak, jejž obdrželo město v druhé polovici XVI. století na přímluvu Buriana III. Trčky.

V modrém štítě jsou dvě vysoké věže, spojené stříbrnou zdí. V obou věžích jest vytažena padací mříž a nad brankou románské okénko. Věže jsou pokryty gothickou, červenou střechou. Dole mezi věžemi jest zlatý štítek se skříženými, černými ostrvami pánů z Lipé, prvotních držitelů města i hradu Lipnice. Tentýž znak spatřujeme na radnici i na škole. Farní kostel Lipnický má tři filiální starobylé kostely: v Dolejším Městě, v Řečici a v Loukově.

Na Lipnici jest dále ještě obvodní lékař, pošta, četnická stanice, záložna občanská i Raiffeisenova.- O vezdejší potřeby a "truňk" pro unavené turisty starají se svědomitě městské hostince u Novákův a Kyttýrů.
Okolní krajina kol Lipnice vyniká zvláštními půvaby.
Nedaleko hradu z černého lesa vystupuje skála, tak zvaná Pyramida.
Vrchol její, 620m nad mořem položený, jest důležitým trigonometrickým bodem pro východní Čechy, jakož i přirozenou rozhlednou po širokém okolí. Návštěva tohoto místa odmění neunavného turistu velice vděčným a úchvatným pohledem do rozkošných krajin našeho Posázaví.- Hluboko pod Pyramidou jest kamenné moře granitové. Skalní útesy a obrovské balvany žulové, divoce po stráních rozmetané, zvyšují romantičnost tohoto místa.
Dále pak borové lesíky a rozsáhlé černé hvozdy činí okolí Lipnické způsobilým za letní útulek velkoměšťanům jako málokteré jiné.
Mnohá osobnost zvučného jména strávila letní měsíce v útulném zátiší Lipnickém. Jest potřebí však letní byty časně sobě zde zamluviti.
Konče úkol svůj jako průvodce po hradu a městě Lipnici, pokládám za svou povinnost "pro budoucí poutníky a poutnice ukázati silnice."
Na nádraží do Okrouhlice 1 hodina. Do Světlé po silnici 1 ½ hod., lesní stezkou orientačními tabulkami označenou 1 h. Do Humpolce 1 ½ h.
Teskně dojati opouštíme tento památný, slavný hrad český rozlitostněni spoustou, do níž během posledních dob upadl. Však století přeletí ještě přes rozvaliny tyto a potomci naši budou diviti se dlouho památné budově té, kdež odehrály se mnohé děje, které těsně souvisí s dějinami milé vlasti naší.

Dějiny

Zájem náš pro hrad Lipnici zvýší se, seznáme-li slavné a důležité jeho dějiny, jak se nám ve starých spisech a kronikách zachovaly. Tak mnohý výtečný a znamenitý charakter pána z Lipnice novým leskem se zastkví, když zbaven bude prachu nevděčné nepaměti.
Původ hradu Lipnice tratí se nám v šedých mlhách nehistorických dob.
Kdybychom Hájkovým smyšlénkám věřiti mohli a chtěli, věděli bychom přesně dobu založení hradu; neboť domnělý ten vševěd vypravuje nám ve své kronice již při roku 800:
"Moravané dověděvše se o velikém bohatství zlata, stříbra a jiných kovů v knížectví Českém vydali se v počtu 160 mužův tajně z Jihlavy na cestu.
Táhli hlubokými, tmavými lesy, až přišli na vrch vysoký, lipami porostlý. V okolí spatřili některé vesnice, paseky a pole; proto zde vystavili si přepevný hrad a počali po krajině loupiti a drancovati. Když doneslo se to knížeti Mnatovi, vypravil proti nim mnoho lidu svého, aby hrad se zemí srovnali. Ale musili bez úspěchu a s nepořízenou pryč odtáhnouti.
Druhého roku na to (801.) vyslal znovu kníže Mnata vojevůdce své Čáslava, Nevrše, Slavocha a Vozyslava se 600 bojovníky, by znovu o vzetí hradu se pokusili. Ti oblehli hrad a umínili si obležené hladem vymořiti. Byli však náhlým a nenadálým výpadem ze hradu překvapeni a od hradu zahnáni.
Lipnická posádka za to tím pevněji se v hradě zajistila, hrad kamennými zdmi zpevnila a tím směleji a odvážněji v dalekém okolí již plenila a pálila.
Poněvadž pych tento stále vzrůstal, poslal kníže Mnata r.802. znovu lid zbrojný, aby všemi prostředky hleděl hradu dobýti; což se jim konečně po dlouhé době podařilo. Vylákali chytře dvojí zálohu ze hradu, mužstvo pobili, do hradu vnikli a zbylé 32 bojovníky na milost přijavše, na Vyšehrad ku knížeti Mnatovi přivedli."

Ze všeho toho povídání, jímž nás Hájek baví, přijati můžeme za pravdu snad popis tehdejší krajiny Lipnické. Hustý, neproniknutelný prales pokrýval ve XII. Století veškeré krajiny českomoravské vysočiny, jsa přirozenou hradbou proti vpádům nepřátelským. Jen úzké, obchodní stezky zemské vedly tímto pralesem přes hory, doly a močály na Moravu. V naší krajině byly takové pohraniční cesty do Moravy dvě. Stezka Haberská přes Něm. Brod do Jihlavy a stará cesta Humpolecká z Prahy přes Želiv na Jihlavu. V Habru a v Humpolci vybíralo se clo. Těmito stezkami dály se nepřátelské vpády do země a to bylo příčinou, ku zřizování hradů jinde a zajisté také v Lipnici, jež stala se sídlem strážců pohraničních. Týž kronikář Václav Hájek z Libočan a po něm Jan Beckovský vypravují o velikém množství stříbra, jež se v okolí Lipnice dolovalo. Tak prý r. 952. nalezen byl u potoka Lipnického(?) kus ryzího, "samorostlého" stříbra v podobě velikého koně.
O starodávném původu Lipnice není sice pochybnosti, ale zprávy o dávných osudech hradu čerpati nutno z pramenů bezpečnějších a věrohodnějších než jest Hájek.

Konec 4.dílu

Začátek 5.dílu

V starých pamětech z r. 1238.-1249. připomíná se Ctibor z Lipnice, praotec potomních znamenitých pánů z Cimburka, mezi pány českými. Zdali se jmenoval po naší Lipnici, nemůžeme s určitostí říci, ačkoli víře dosti podobno; neboť předek jeho Miroslav měl statky na Čáslavsku. Jiného Ctibora téhož jména slavil Dalimil, že v bouřích braniborských r. 1279. statečně krajanův svých hájil. Bojovalť s rytířem Hynkem z Dubé, ( který rány rozdával, jako by hrom hřímal, tak mlatem německé přilby koval, až z nich světlý oheň prchal. Tak prý se ho Němci báli, až se tomu české báby smály a kdekoliv Němce spatřily, Hynkem z Dubé je strašily.) Naproti tomu, že by to byl pán z Lipnice, lze říci, že se na Moravě Ctibor z Lipnice připomíná (1316.) když naše Lipnice jiným rodům patřila.

Prvním, listinami zjištěným majitelem Lipnice byl vladyka Přibyslav, který žil za panování krále Václava I. a r. 1234. vyskytuje se jako purkrabí na moravském hradě Veveří.

Dcera jeho Eliška, provdala se za Smila z Lichtenburku před r. 1250. a za věno přinesla manželu svému Lipnici, Brod, Přibyslav, Bělou a Šlapáno. Paní tato stala se pramátí mocně rozvětveného rodu Hronoviců, kteří měli ve znaku dvě křížem položené, černé ostrve v poli zlatém.

Z toho rodu povstali pání z Lipé, z Dubé, z Ronova, z Lichtenburka, ze Žlebů, z Pirkštejna, z Friedlandu a j. V Sasku žijí dosud hrabata z Ronova jako Hronoviců potomci jediní.

Bohaté stříbrné doly Brodské dávaly Lichtenburkům s dostatek prostředků, takže vládli jako samostatná knížata, osobujíce sobě vrchních práv královských. Otcovsky starali se o své poddané, nadavše je takovými právy, jakýmiž málokterá města oněch časů honositi se mohla. Smil z Lichtenburka patřil k prvním pánům v království, drže velký dvůr na hradě svém Lichnici a nazýval se pánem "z boží milosti."

Také pečetíval pečeťmi, které velikostí svou obyčejné panské pečeti převyšovaly. Když roku 1248. sám třetí vyslán byl ke sněmu Mohučskému, vyznamenal se tu jako smělý turnajník a dostal prý od císaře černého kapra za klenot.

Letopisec Žďárský nazývá jej mužem bohatýrským a štědrým, velikým skutky a tělem, slovutným pověstí. Provázel krále Přemysla Otakara II. na jeho vojenských výpravách a vyznamenal se jmenovitě r. 1257. v Bavořích, kde v tísni, ve které se octnulo vojsko české, bránil se v Mühldorfě devět dní proti přemoci nepřátelské, umožniv tím ústup vojska bez patrnější škody.

R. 1260. pomáhal vítěziti Otakarovi v bitvě u Kressenbrunu.

Pečoval o rozkvět stříbrných dolů Brodských a měl o ně časté potyčky a spory s králem, který odmítal jeho nároky k městu a stříbrným dolům zvláště.

Bezpochyby Smil z Lichtenburka ku ochraně dolů stříbrných, od nepaměti stávající pohraniční tvrz Lipnici proměnil v pevný hrad.

Po smrti jeho 1269. vládli synové Hynek, Smil II., Oldřich a Raimund nedílně statky otcovskými.

Nejmladší z nich Raimund z Lichtenburka zvolil Lipnici za svoje sídlo.

V nepokojích stavovských za neschopného krále Jindřicha Korutanského spikli se němečtí měšťané Pražští a Kutnohorští proti předním velmožům českým a chtěli domoci se násilím týchž práv, jako šlechta měla; proto přepadli je v noci a nic netušící zajali, spoutané pak na hrad německého měšťana jednoho zavezli a do vězení vsadili. (1309.)

Osud ten stihl též starého p. Raimunda a Jindřicha z Lipé, pozdějšího pána Lipnického. Zajetí toto zavdalo příčinu Dalimilovi, zapřísáhlému nepříteli všeho německého, aby vyčetl pánům jich neprozřetelnost a takto na ně horlí a žehrá:

…. již vidíte páni,
dobrou-li jste radu měli,
dávajíce Němcům hrady:
kdyby vás neměli kde schovávati,
nebyli by se opovážili
proti vám povstati.

Teprve po třech měsících vyprostili se páni z vězení tím slibem, že na úkor stavu městskému nic podnikati nebudou. A na spečetění této úmluvy měli zasnoubiti se Jindřich, syn Raimundův s dcerou bohatého měšťana Velflovice z Prahy a dvouletá dceruška Jindřicha z Lipé s vnukem Rutharda, měšťana Kutnohorského.

Zajatí pánové všechno slíbili, jen aby se dostali na svobodu; ale když se tak stalo, vymstili se na předních měšťanech tím, že je zbrojnou mocí z Prahy vyhnali, a z těch panských sňatků nic nebylo,jak kronikář dokládá.

Ještě jednou postavil se syn Raimundův r. 1316. jako rukojmí a to za Jindřicha z Lipé, aby jej z vězení na hradě Týřově vyprostil. Vězeň musil ovšem slíbiti, že podrobí se buď výroku královskému, aneb dobrovolně do vězení se vrátí. Pro lepší toho jistotu dáno králi do záruky devět hradů panských, mezi nimiž čteme též hrad Lipnici.

Bratři z Lichtenburka osvobodili r.1310. měšťany Brodské ode všech dávek na 10 let. Na obdarovací tu listinu pečeť svoji přivěsil též Bernard, purkrabí z Lipnice.

R.1317. za Jana Lucemburského držel také Raimund z Licht. Ve své moci korunní statek Vranov na Moravě.

R.1318. měl Raimund z Licht. činné účastenství ve škodlivých nepokojích zemských. Statečný pan Raimund mnohé jízdy podnikal a mnoho peněz potřeboval. Peníze ty půjčovali mu bohatí měšťané Jihlavští, zvláště pak Seyboth der Stehlein, který byl živou pokladnicí páně Raimundovou.

Když ku placení došlo, neměl se k tomu dlouho asi p. Raimund; neboť vyslovil se kdesi Seyboth, že pojede do Prahy žalovat. O tom zvěděl p. Raimund a počkal si v lese u Něm. Brodu na nedočkavého a netrpělivého svého věřitele; a skutečně poštěstilo se mu, že se ho dočkal, sebou na Lipnici jej vzal a tak dlouho zde držel, až mu chtěj nechtěj všechny dluhy buď jich málo nebo mnoho odpustil a nároku na záplatu se odřekl.

Jihlavská rada potvrdila tuto podařenou úmluvu o druhé neděli v postě r.1318.

Brzy po této události Raimund z Lichtenburka u vysokém stáří zemřel.

Lipnici odkoupil od něho nedlouho před smrtí Řehník z Dražic, který ji také dlouho nedržel, neboť brzy po kupu zemřel.

Neznámo nám jest, čím se tento pán, neb snad sirotci po něm zbylí provinili, ale soudem zemským pro zjevné jich viny všechen statek pro komoru královskou skonfiskován. Poručník jejich Bedřich z Makovic dobrovolně Lipnici králi Janu popustil, ale snažně se za sirotky přimlouval, aby aspoň ostatní jmění jim bylo ponecháno. Král Jan Lucemburský Lipnici dlouho nedržel, neb již r.1319. vyměnil ji Jindřichovi z Lipé za hrady: Ronov, Ojvín a Schönbach v kraji Žitavském. K Lipnici přidal mu ještě polovici města Brodu Německého. Jindřich z Lipé odkoupil i druhou polovici města a od té doby často ve zdejší krajině se zdržoval a na Lipnici sídlel. Tak roku 1320. přišla sem deputace měšťanů Brodských, a on ku výslovné jich žádosti všechny svobody a práva jim potvrdil. R.1323. vydyl král Jan na zboží Lipnické nové potvrzení.